JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

20

                                                                                       HARRY

-úterý, 28. července

Takže tohle je konec. Chtěl jsem být připravený na to, až naposledy vydechne. Ale může se na tohle člověk vůbec nějak připravit?

„Miluju tě a vždycky budu. Nikdy na tebe nezapomenu. Vždycky budeš v mém srdci na prvním místě, Louis Tomlinsone."

To bylo to poslední, co jsem mu řekl. Nejspíš už bylo moc pozdě a on to už nemohl slyšet. Tak či tak jsem rád, že jsem si zapamatoval jeho poslední slova: „Neboj se, dlouho už trpět nebudu."

Louis Tomlinson- vládce všech posledních slov.

Vím, že je teď na lepším místě.

On si zaslouží jen to nejlepší, o tolik toho v životě přišel a stejně se snažil být silný pro lidi, kteří  u ještě v životě zbyly.

Procházím se nočním Doncasterem, jako jsme to dělávali s Louim. Doma už jsem nemohl vydržet, bylo tam více vzpomínek, než jsem dokázal unést.

Nechci se ale stěhovat nebo se zbavit všech jeho věcí. Chci to tam nechat takové je to tam vždycky bylo. Kdyby se někdy v dalším životě chtěl přeci jen vrátit domů, chci aby všechny jeho věci zůstaly na svém místě.

o měsíc později...

Snažil jsem se uspořádat Louiho šatník, protože byl vždycky bordelář a nikdy neměl ve svých věcech pořádek.

Na horní poličce jsem nahmatal jakousi krabici. Sundal jsem ji dolu a otevřel ji. Byla plná různých věcí, některé z nich jsem moc dobře poznával, některé jsem viděl poprvé v životě.

Sedl jsem si na zem a začal jsem se probírat krabicí.

První jsem zvedl skoro rozpadlou krabičku od cigaret. Neměl jsem tušení, z jakého důvodu si zasloužila místo v téhle krabici. Možná to byla první krabička, kterou kdy vykouřil? Vypadala, že už nějakou dobu v krabici strávila.

Dále jsem vytáhl složený kus látky. Když jsem ji rozložil, uvědomil jsem si, že je to noční košile, kterou měla Johannah na sobě v nemocnici.

Usmál jsem se nad potrhanou knihou. Tu jsem poznával víc než dobře. Byla totiž moje, ale věnoval jsem ji Louimu k narozeninám. V ruce jsem držel starý výtisk The notebook. Na každé stránce modrým zvýrazňovačem podtrhl nějakou větu.

Byla tam spousta bezcenných tretek, ale pro něj očividně znamenaly hodně, takže to nemohu vyhodit.

Chtěl jsem krabici zavřít, ale všiml jsem si obálky přilepené zespodu víka. Bylo na ní napsáno Hazza.

Otevřel jsem obálku a v ní byl papír popsaný z obou stran.

Můj nejcennější Harry,

Je mi líto, že tohle čteš, protože to znamená, že tady už nejspíš nejsem. Druhá možnost je taky to, že se mi hrabeš ve skříni a já mezitím spím na gauči. To ale není ten důvod proč tohle píšu.

Neboj se, jsem na lepším místě. Možná, že už se neprobouzím vedle tebe, což mě vážně mrzí, ale je mi fajn, snad. Teď zrovna sedím na posteli a přemýšlím, jak ti říct, že ten život, o kterém jsme spolu vždy snili, bude navždy už vážně jen sen, mezitím co ty vedle mě spíš. Chtěl jsem ti už tolikrát říct pravdu, ale nikdy to nevyšlo. Sám totiž nemůžu uvěřit tomu, že za pár měsíců už nebudu usínat vedle tebe. 

Vesmír to takhle ale asi chtěl.

Jsi to nejdůležitější, co v životě mám. Vlastně si nedokážu představit život bez tebe (a ani nevíš, jak moc je mi líto, že ty jednou budeš žít život beze mě). Ani nevíš jak moc tě miluju. Jsem na tebe pyšný. Za tu dobu, co se známe z toho vystrašeného vysokoškoláka stal zodpovědný, velmi pohledný muž.

Snažím se si všimnout každičkého detailu tvého obličeje, protože nechci, až jednou umřu, abych si tě musel představovat jinak.

Miluju, jak nevinně vypadáš když spíš. Miluju to, jak se při objetí nikdy nepustíš jako první a kdybych tě nepustil já, nejspíš bychom tam stáli ještě teď. Taky miluju to, jak vždycky nakrčíš čelo, když se zlobíš. Zkrátka na tobě miluju úplně všechno a všechny tyhle drobnosti, které tě dělají tím, kdo jsi.

Vypadá to, že se za chvilku vzbudíš, tak už to tady radši ukončím.

Buď v životě šťastný a pokus se na mě nezapomenout.

- navždy tvůj, Louis

Nezapomenu na tebe, nikdy.

The end.