JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

15

                                                                              LOUIS

- sobota, 18. července

Chybělo mi usínání v naší posteli. Skoro měsíc jsme nespali v jedné místnosti. Jsem rád, když se vůbec zvednu, aniž by se mi zamotala hlava. Dneska to ale bylo jiné.

Po tom, co se mi zdál ten hrozný sen a já se vzbudil celý zpocený a vyděšený, jsem potřeboval jeho objetí, ať se mi svět před očima točil jakkoli. Musel jsem vstát a dojít za ním do ložnice

Dneska ráno jsem se probudil vedle Harryho a nechce se mi věřit, že skoro existoval svět, kde se to už nikdy nestalo. Stejně jsem se cítil i včera v noci, když jsme usínali a já měl obličej zabořený do jeho ramene a vydechoval do jeho trička. I když mě tak moc bolelo celé tělo, nepustil jsem ho.

Už nikdy ho nechci pustit. Jak dlouho ale bude mé nikdy ještě trvat?

Po dlouhé době jsem se probudil dříve než Harry. Slunce, které proniklo žaluziemi oknem dovnitř, mu lehce svítilo do obličeje.

Skoro bych zapomněl, jak neodolatelně vypadá, když spí. I když jsem byl skoro přesvědčen, tím, že znám každý detail jeho obličeje, vždycky si všimnu nějaké další maličkosti, které jsem si nikdy předtím nevšiml. Třeba toho malého úsměvu v koutku jeho úst, který se tam objeví vždy, když vydechne.

Trochu mě zamrzí, když pomalu otevře oči, protože mě vážně bavilo ho pozorovat a snažit se nadechovat a vydechovat ve stejném rytmu, jako on.

„Dobré ráno," políbím ho.

Hlavu mám opřenou o ruce, které mám položené na Harryho hrudi.

„Jak se cítíš?" ptá se mě na to každé ráno, jako by čekal, že řeknu úplnou pravdu.

„Fajn," popravdě je mi každým dnem hůř a hůř, ale nechci, aby se zbytečně strachoval.

Oba víme moc dobře, že ať se doktoři snaží sebevíc, stejně umřu. Už to je na Harryho hodně, takže mu nechci ještě přidělávat starosti s tím, že mi není dobře.

Přitáhne si mě k sobě tak blízko, že mezi námi nemohl zbýt žádný vzduch.

Vlastně mě to docela bolelo, ale bylo mi dobře a nechtěl jsem kazit jednu z posledních, tak krásných chvilek.

Skoro celý den jsem prospal.

Probudil jsem se, když už se skoro stmívalo. Probudil mě Harry, který se zvedl a jemně mě ze sebe sesunul, aby mohl utišit telefon, který zvonil ve vedlejší místnosti.

Slyšel jsem jen, jak tiše odpovídá: „Nialle, já nevím..."

„..bojím se ho tady nechat samotného...."

„...já vím, že mu není pět, ale vždyť víš, jak na tom je..."

„...fajn, dám ti potom vědět...."

„...čau," vzdychl si a vrátil se za mnou.

Posadil se vedle mě položil si hlavu do dlaní. Nevšiml si, že už nespím.

„Stalo se něco?" pomalu jsem se posadil.

Položil jsem mu ruku na stehno.

Propletl prsty s mými a odpověděl: „Vůbec nic."

Lhal. Něco se děje a já zjistím co. Co Niall řekl, že ho to tak vyvedlo z míry?

„Poznám, když lžeš a slyšel jsem, co jsi říkal. Takže....co ti Niall řekl?"

Věděl, že teď už nemá cenu lhát nebo se to snažit nějak zakecat.

„Niall mě zval na nějakou party a trval na tom, abych šel, že prý jsme se neviděli už celou věčnost, ale odmítnul jsem ho."

Provinile se na mě kouknul, jako by čekal, že mu za to snad vynadám. I když jsem nechtěl, aby někam šel, Niall měl pravdu. Harry tráví až moc času doma se mnou. Je mi tak sice dobře, ale musí myslet i sám na sebe. Už dlouho nikde nebyl a já si myslím, že by pro něj nebylo vůbec špatné, kdyby na jeden večer odešel a trochu se uvolnil.

„Já si myslím, že bys měl jít."

Nechápavě se na mě koukne. Chvilku mlčí, ale když chce protestovat, dodám ještě: „Vážně. Běž a trochu se uvolni."

„Vážně chceš, abych tam šel?"

„Jasně, nemůžeš tu se mnou být zavřený celou dobu. To, že nemůžu ven já, neznamená, že ty taky nemůžeš," políbím ho na hřbet ruky.

„Takže ti nevadí, když půjdu?" rozzáří se Harry.

„Vůbec ne," usměju se, „Teda pokud tam nebudou striptérky," vím, že chce jít, i přes to, že mě tu nechce nechat samotného.

„To ti slíbit nemůžu, znáš Nialla," kření se a vypadá u toho vážně šťastně, což už dlouho nevypadal.

„Za jak dlouho tam máš být?" zajímám se.

„Prý co nejdřív."

„Tak na co čekáš, běž se oblíknout. Nebo snad půjdeš v pyžamu?"

Usměje se a běží do šatny. Kárované pyžamové kalhoty vyměnil za těsné černé džíny. Velkou zelenou mikinu, která byla moje, ale teď bych z ní nejspíše vypadl, takže jsem ji daroval svému příteli, vyměnil za vzorovanou košili a pane jo, vypadá fakt úžasně.

Před odchodem mě ještě políbí na čelo a zašeptá: „Děkuju."

Usměju se na něj a už jen koukám, jak zavírá dřevěné dveře od bytu.

Byl po mém boku celou tu dobu a nikdy se nic nestalo, takže co by se mohlo stát během pár hodin, mezitím co tu budu sám.