JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

7

                                                                                LOUIS

-sobota, 23. ledna

Dnes mám v plánu mu to říct. Je to skoro dva měsíce, co to tajím a už mě to vážně vyčerpává a zkrátka to v sobě nemůžu držet věčně.

Navíc, co nejhoršího se může stát?

Počítám s tím, že to obrečí, ale jinak absolutně netuším, jak na takovou věc může zareagovat.

Zatím nepociťuji žádnou bolest, ale to se může během minuty změnit, takže k mému stavu se raději nijak vyjadřovat nebudu, protože to nechci zakřiknout.

V noci jsem nespal, jelikož jsem vymýšlel plán.

Plán o tom, jak to dneska udělám a kde a jak mu to řeknu.

Půjdeme na večeři, uděláme si hezký večer a pak, až to bude poklidnější, mu to řeknu. Jednoduchý.

Zrovna obracím poslední várku lívanců na pánvi, když Harry vejde do kuchyně.

Nejspíš se právě vzbudil, protože vejde do místnosti jen v boxerkách. Mne si oči a zívá.

„Dobré ráno," usmál jsem se a políbil ho.

Oplatil mi úsměv a sedl si na stoličku u ostrůvku.

„Ty nám děláš," trochu zaváhal, „snídani?"

Dělá, jako by to bylo poprvé. Sice musím uznat, že snídani prakticky vždycky dělá Hazza, ale čas od času se alespoň snažím pomoct. Ale náhodou, já umím vařit báječně.

Dobře, dobře, druhý Gordon Ramsay nejsem a ani ze mě nikdy nebude, ale vařit umím.

„Vypadáš, jako by jsi viděl Nicka Jonase, jak se líbá s Justinem Bieberem," zavtipkoval jsem.

Vždycky se směje mým hloupým vtipům, které vůbec nejsou vtipné.

„Nick Jonas a Justin Bieber?" smál se, „To už by se Nick mohl raději líbat se svým bráchou."

„S Kevinem nebo Joem?"

„S oběma najednou," vykřikl vesele Harry.

„Jonas lovers," řekl jsem a oba jsme se začali nahlas smát.

Nazdobil jsem talíř s lívanci jahodami a borůvkami. Nakonec jsem samozřejmě přidal šlehačku.

Položil jsem snídani na stůl a vedle Harryho talíře jsem položil malý žlutý papírek, na který jsem napsal: Večeře dnes večer? :)

Harry si ho samozřejmě hned všiml. Když si ho přečetl, nadšeně se na mě podíval a pronesl: „Bude mi ctí."

Celý den jsme leželi na gauči. Harry na mně měl položenou hlavu a snad každých pět minut se na mě podíval a políbil mě. Objímal jsem ho tak pevně, že mě po chvilce začaly bolet ruce, ale nechtěl jsem ho pustit.

Když už se skoro stmívalo, řekl jsem Harrymu, aby se oblékl a za dvacet minut sešel dolů, že ještě něco musím zařídit. Měl jsem malé překvapení, které jsem nejdříve musel vyzvednout.

Vyběhl jsem ze dveří domu a spěchal jsem do květinářství, které bylo o dvě ulice dál. Bylo zbytečné jet autem, tak jsem vyrazil po svých. Trochu jsem se stresoval. Ne z večeře, ale z toho, co bude pak.

Květinářství za chvíli zavírá, ale ještě to stíhám.

Vyzvednu kytici bílých růží a už se vracím domů.

Zbývalo mi ještě pět minut a Harry ještě nestál před domem, přeparkoval jsem tedy ještě auto před vchod, aby nemusel chodit v téhle zimě tak dlouho.

Přesně ve chvíli, kdy jsem zastavil před domem, Harry vyšel ze dveří.

Klasicky si vzal černé společenské kalhoty a jednu ze svých květovaných košil, kterou zakrývalo černé sako, takže krásně doplňoval můj černý oblek.

„Páni," byl jsem absolutně bez dechu, protože o můj bože. Tak moc mu to slušelo.

Vylezl jsem z auta a šel k němu, abych se nemusel dívat z dálky.

„Tak," usmál se nervózně, „kam jedeme?"

„To je překvapení."

Usmál se a dělal, že nevidí ten pugét za mými zády. Když jsem mu ho předal, dlouze mě políbil a řekl mi, že věděl, že dělá dobře, když se mnou začal tenkrát chodit.

„Můžeme vyrazit?" zeptal jsem se pro případ, že by si vzpomněl, že ještě něco nechal nahoře.

On ale jen kývl a přistoupil k autu.

Rychle jsem jako správný gentleman přiskočil a otevřel mu dveře na straně spolujezdce. Sedl si a já za ním opatrně zabouchl dveře.

Jeli jsme skoro dvacet minut. Celou dobu jsem měl ruku položenou na jeho stehně, což už je takový náš zvyk. Je to něco jako Pravidlo dvou týdnů. Tohle bych nazval asi Pravidlo ježdění v autě. Je to docela nudný název, ale momentálně mě nic lepšího nenapadá.

Na místě vylezeme z auta a při cestě mě Hazza chytne za ruku. Propletu své prsty s těmi jeho a míříme ke vchodu do restaurace.