JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

9

                                   
LOUIS

-sobota, 23. ledna

Snažím se v kapse vyštrachat klíče od našeho bytu, mezitím co líbám Harryho.

Otočím ho zády ke dveřím a přitlačím ho na ně. Pod svými rty cítím, jak se usměje. Okamžitě se chci usmát taky, ale nějak na to zapomenu, když Harry vklouzne rukama do mých vlasů.

Normálně bych mu vynadal, protože mi trvalo tak dlouho je upravit, ale momentálně mi to bylo úplně jedno.

Taky jsem si všiml toho, že jsem mnohem víc zadýchaný než normálně. Skoro nemůžu popadnout dech.

Konečně se klíčem trefím do zámku a oba rychle vklouzneme dovnitř, aniž bychom rozpojily naše rty.

Nikdy ho nedokážu jen tak přestat líbat. Je to jako droga. Když ji jednou zkusíte, chcete víc a víc a nikdy jí není dost.

Jeho rty jsou stejné. Jsou jako ta droga a já se jich nedokážu nabažit.

Oba se v předsíni snažíme co nejrychleji skopnout boty, ale jde to fakt těžko, takže s tím chvilku zápasíme, ale nakonec se nám to povede.

Shodím ze sebe i sako a odhodím ho na zem v chodbě.

Z Harryho se během vteřiny stane úplně jiný člověk. Z toho roztomilého kluka se najednou stane zatraceně sexy muž, který nikdy nemá dost.

Omlouvám se, jestli vám teď zkazím představu o tom milém klukovi, který se stydí před cizími lidmi, ale není zase tak nevinný, jak se na první pohled možná zná.

Trochu se skrčí a zvedne mě ze země tak, abych mohl omotat nohy kolem jeho pasu.

Nepřestáváme se líbat ani mezitím, co mě Harry nese do ložnice.

Postaví mě na zem a začne rozepínat malé knoflíčky mé košile.

Když se mu to konečně podaří, snaží se jí ze mě svlíknout.

Přestane líbat má ústa a pomalu postupuje přes krk až k pasu kalhot.

Bože.

Jen mě nechte si tenhle moment vychutnat. Snad byste ani nechtěli, abych vám tady popisovat každý maličkatý detail.

Jsem jako omámený. Nedokážu se vůbec soustředit na nic jiného, než na něj.

Mezitím co se zvedal si otíral koutky rtů. Nemohl jsem si nevšimnout jeho lesknoucích se očí.

Fajn, teď byla řada na mně.

Nevím, kdy si stihl sundat tu košili, ale rozhodně mi tím, že ležela na zemi, usnadnila hodně práce.

Strčil jsem ho na dokonale ustlanou postel, kterou jsem já ráno určitě neustlal.

Nechápu, proč se postel stele, vždyť si do ní stejně zase večer lehnu. Je to jedna z těch věcí, které jsou absolutně zbytečné, ale stejně se považují za samozřejmost.

Leží na zádech a já se k němu pomalu plížím. Když jsem přesně nad ním, jako by se najednou všechno zastavilo. Jako bych se nepotřeboval nadechovat.

Z Harryho se stávala jen rozmazaná šmouha a nemyslím si, že by to bylo tím rozptýlením...