JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

14

                                                                                              HARRY

- pátek, 17. července

Každým dnem je na tom hůř a hůř. Už dokáže jen ležet na gauči a zvedne se jen, když si potřebuje odskočit.

Nepamatuju kdy se naposledy zasmál. Celé dny jen spí.

„Lou, zlato," snažím se ho probrat, „večeře je na stole."

Trochu s ním zatřesu, i když vím, že ho určitě bolí celé tělo. Nevím ale, jak bych ho jinak probral. Hrozně se mi uleví, když otevře oči a unaveně se na mě podívá. Vždycky se mi uleví, když se vzbudí. Vím, že je na tom každý den hůře, ale chci se s ním napřed rozloučit.

Proč nad tímhle vůbec přemýšlím. Ještě mu nějaký čas zbývá a já ho nehodlám strávit jinak, než po jeho boku.

S nikým jsem se neviděl už skoro měsíc, pro Louiho je těžké se jen zvednout a já bych ho tady nikdy nenechal samotného. Každý druhý den nám ale Liam nebo Zayn nosí nákup. Louis nikdy nechce, aby šli dovnitř. Nechce aby ho takhle někdo viděl.

Je to směšné, ale on to tak chce, tak to respektuji.

Sednu si vedle Louiho a on si položí hlavu na mé stehna. Znova zavře oči a zašeptá: „Já nemám hlad."

I když vím moc dobře, že by jíst měl, nechám ho. Už tolikrát jsme se kvůli tomu hádali. Ale teď už ho chci nechat na pokoji a zbytečně ho nevysilovat.

„Ach, ty můj chudáku," sklopím k němu hlavu, abych ho mohl políbit na čelo, „kéž bych mohl všechnu tvojí bolest vzít na sebe."

„Vesmír nechtěl, abys trpěl ty. Trestá jenom mě." povzdychl si a usmál se.

„Ale nemá tě za co trestat, nic jsi neudělal," ruku mám položenou na jeho horké tváři.

„Nějaké věci se prostě mají stát a my s tím nemůžeme nic udělat. Vesmír to tak zařídil."

„Vesmír je pěknej sráč," myslel jsem to vážně, ale jeho to rozesmálo.

Znovu jsem ho políbil na čelo a zvedl se z pohovky. Louis možná hlad neměl, ale já jo. Poslední dobou jsem vařil už jen pro sebe, Louis nikdy nejedl. Vždycky miloval mé, i když ne vždy tak povedené, vaření. Jeho aktuální stav si ale vybírá své daně.

Ležel jsem na posteli a v ruce jsem držel Pýchu a předsudek. Asi jsem si myslel, že se unavím čtením. Už jsem dávno zhasl světlo, takže jsem místo čtení jen přemýšlel nad Elizabeth a panem Darcym.

Představoval jsem si, jak by asi náš příběh vypadal, kdyby ho napsala Austenová. Nechala by nás milovat se, vzít se a co já vím, možná adoptovat si dítě? Žili bychom spolu šťastně nebo by jednomu z nás připsala nevyléčitelnou nemoc a nechala by toho druhého na tomhle světě samotného?

Z přemýšlení mě ale vytrhly pomalé hlasité kroky, které se rozléhaly po celé chodbě. Posadil jsem se na posteli. Byl jsem trochu vyděšený, protože mě to vylekalo.

„Hazz?"

Ten hlas bych poznal na míle daleko.

„Lou, stalo se něco?" vyskočil jsem z postele a přiběhl za ním. Byl slabý, neměl by se sám vůbec zvedat. Chytl jsem ho kolem pasu a když jsem to udělal, zamrazilo ve mně. Byl ještě hubenější než dříve.

Nebylo se čemu divit, vzhledem k tomu, že vůbec nic nejedl.

Pomohl jsem mu dojít k posteli. Pomalu se posadil, ale pořád nic neřekl, jen sklopil hlavu s pozoroval své malé ruce ve svém klíně.

Sedl jsem si vedle něj a čekal, až promluví. Chytl jsem ho za ruku a on propletl prsty s mými. Políbil jsem jeho klouby na ruce, které byly až moc vystouplé.

„Měl jsi zlý sen?" zeptal jsem se, protože Louis by sám od sebe očividně nezačal nikdy mluvit.

Přikývl.

„Chceš mi říct, co se tam stalo?"

Lehl si a položil si hlavu na mé nohy, jako to vždycky dělává. Něžně jsem začal vískat jeho vlasy.

„Zdálo se mi, že když mi diagnostikovali rakovinu, prostě si mě tady nechal. Odešel si a nechal jsi mě umřít samotnýho," začal vzlykat, ale pokračoval: „Já jen nechci umřít sám. Nechci aby jsi odešel."

„Zlato, nikdy, opakuju nikdy, bych tě neopustil," políbil jsem ho na tvář.

Představa, že bych ho opustil a jemu by se něco stalo mě děsila. Nejspíš bych si to do konce života vyčítal a nikdy bych si to neodpustil.

„Přísaháš?" obrátil ke mně hlavu, aby se mi mohl koukat přímo do očí.

„Přísahám."

„Miluju tě, Hazz," posadil se a objal mě.

„Já miluju tebe."