JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

4

HARRY

- úterý, 5. ledna

V noci se probudím a když se potmě snažím nahmatat Louiho, abych se k němu mohl přitisknout, nahmatám možná tak zmuchlaný polštář.

„Lou?" zvednu se, abych se přesvědčil, že se mi to jen nezdá.

Posadím se na postel a všimnu si, že jsou otevřené dveře na chodbu.

Vstanu z postele a dojdu do obýváku, kde se snad rozbilo topení, protože tam byla hrozná zima.

Po chvilce si ale všimnu, že jsou otevřené dveře na balkón.

U dřevěného stolku, který máme na balkóně, sedí Louis, zabalený v tlusté dece.

„Louis?"

Lekne se a otočí se na mě.

„Harry, vylekal jsi mě," oddechne si.

„Nemohl jsi spát?" zeptám se po chvíli.

Jen kývne hlavou a nic neřekne. Sednu si za druhou židli u stolku.

„Není ti zima?" zeptá se, když se trochu oklepu.

„Možná trochu," uznám.

Sundá ze sebe deku a podá mi jí. K mému překvapení pod ní měl ještě jednu.

„Věříš ve vesmír?" řekne z ničeho nic.

„Jak...ve vesmír?" nechápu.

„No někdo přeci musí rozhodovat o osudech lidí. Já si myslím, že za to může vesmír," koukne se na mě, aby se ujistil, že nad tím vážně přemýšlím, „Jako třeba, když víš, že se nějaký lidi prostě mají potkat. Za to taky podle mě může vesmír."

„Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlel," přiznal jsem se, „A...ty si myslíš, že vesmír chtěl, abychom se my dva potkali?"

Rád si s ním povídám o vážných věcech.

„My dva?"

Kývl jsem.

„Vesmír byl podle mě stvořen jen proto, aby jsme se my dva potkali," zasmál se.

„Myslíš si, že má každý svůj malý vesmír, nebo že je jeden velký, který zvládá všechno sám?"

„Těžko říct, ale jsem si jistý tím, že my dva máme vlastní," koukal se mi do očí.

Nikdy jsem nedokázal udržet oční kontakt moc dlouho. Hrozně mě to znervózňuje.

Louis se kouká na hvězdnatou oblohu. Už několikrát jsem se chtěl na oblohu otočit taky, ale nemůžu z něj spustit oči.

Měsíc mu jemně svítí do tváře a vypadá prostě dokonale.

„Padá hvězda," řekne, aniž by se na mě otočil.

„Přál sis něco?"

„Mám všechno co chci a nemůžeš po hvězdách chtít nemožné, takže jsem si to přání uložil na jindy," vždycky má na všechno odpověď.

Vždycky.

„To jde?" zeptám se udiveně.

„Nevím, ale vypadá to, že to asi budu muset vyzkoušet," odpoví.

Chvilku zase mlčíme.

„Lou?"

Otočí se na židli tak, aby mi viděl do obličeje a zvedne obočí, jako náznak toho, že můžu mluvit.

„Myslíš si, že vesmír chce, aby jsme spolu byli už napořád?"

Ta otázka ho trochu zarazí.

Lesknou se mu oči, ale nevypadá to tak, jako by měl každou chvilkou rozvzlykat.

„To už není na vesmíru. To je na nás. Vesmír jen někoho postaví před tebe, ale pak už musíš bojovat sám," chytil mě za ruku.

„Bojím se," sklopil jsem hlavu.

„Čeho se bojíš?"

„Bojím se, že to 'my' nebude navždycky," po tváři mi steče teplá slza.

„To záleží na tom, jaká doba je pro tebe navždycky."

Má pravdu. Zase má pravdu.

Obejde stůl, aby mě mohl obejmout.

„Přísahám, že udělám všechno pro to, aby naše navždycky trvalo co nejdýl," políbí mě na čelo.

Vezme mě za ruku a trvá na tom, že teď už si půjdeme lehnout.

A já, vzhledem k tomu, že jsem docela unavený, jsem souhlasil.

Miluju usínání vedle něho. Jeho horké tělo, tisknoucí se na to mé.

Tohle musí trvat už napořád.

Už navždy.