JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

10

HARRY

- neděle, 24. ledna

„Louis, zlato," vzlykal jsem nad svým přítelem, který byl připojený snad na všechny přístroje, které v té nemocnici našli.

Vůbec nereagoval, byl úplně bledý a ty hadičky, kterými mu kapala průhledná tekutina do žil, mě děsily.

Když včera v noci z ničeho nic omdlel, hrozně jsem se vyděsil. Moc si to nepamatuju, byl jsem v šoku, ale vzpomínám si, jak jsem ho v náruči skoro bez života nesl po schodech v domě a pak si pamatuju jen, jak mi doktor oznámil, že má karcinom plic.

Taky řekl, že to Louis věděl už skoro dva měsíce, čehož jsem se zhrozil ještě víc.

„Proč jsi mi to jen neřekl? Tohle se vůbec nemuselo stát," trochu jsem si to vyčítal, i když jsem věděl, že je to blbost.

Tolik myšlenek se mi honí hlavou.

Chtěl mi to vůbec někdy říct?

Nebo to chtěl tajit až dokud...neumře?

Nechci mu křivdit, protože si ani nedokážu představit, jak těžké musí být říct něco takového. Ale ví to vůbec někdo jiný než plus teď už i já?

Nikdy předtím mi nelhal a i když se párkrát snažil, stejně to po chvilce vzdal, protože věděl moc dobře, že stejně poznám, že neříká pravdu.

Nemůžu si pomoct, ale pořád si musím představovat, jak můj svět bude vypadat, až tady nebude. Budu chodit v dešti po malých uličkách, bez smyslu dál žít. Alespoň tak to vypadá v mojí hlavě.

Z přemýšlení mě vytrhne Louis, který se začíná probírat. Rychle od okna přiběhnu k posteli a chytím ho opatrně za ruku, ve které nemá zapíchnutou žádnou jehlu s hadičkou.

„Hazz?" zabrblá. Je mu sotva rozumět.

„Všechno je v pořádku, jsem tady," uklidňuji ho a hladím jeho ledové tváře.

„Co-co se stalo?" vykoktá šeptem.

„Omdlel jsi a spadl jsi. Bál jsem se o tebe," stiskl jsem jeho droboučkou dlaň.

Začne zapírat. Určitě začne zapírat a snažit se mi namluvit, že mu nic není a že můžeme jít v klidu domů.

Jenže já už teď o jeho tajemství vím, takže by mu to stejně bylo k ničemu.

„Nic mi není, zlato. Můžeme teď jít domů?" skuhral Louis.

Ani nevíš, jak rád bych teď šel domů a dělal, že se nic neděje, já bych ti ležel na klíně a ty bys mě mohl každých pět minut políbit na tvář, mezitím co bychom sledovali jeden z těch nekonečných seriálů.

„Obávám se, že to ještě alespoň pár dní nepůjde, pane Tomlinsone," řekla sestřička, která přinesla ještě jednu deku pro Louiho.

Vlastně jsem jí o to poprosil, protože v pokoji bylo docela chladno.

Položila deku na malý stolek vedle mě a zase odešla.

V místnosti panovalo ticho dobrých deset minut. Vteřiny mi připadaly jako hodiny.

„Chtěl jsi mi to vůbec říct?" prolomil jsem konečně to nepříjemné ticho.

Louis se na mě podíval a nechápavě odpověděl: „Co říct?"

Nevěděl jsem, jak to říct, aby to nevyznělo špatně a slovo rakovina se mi nelíbí a přijdu si divně, když to vyslovuju.

„Myslím to," na chvilku jsem oněměl, „to, že jsi...nemocnej."

„Takže už to víš," dal si jednu a dvě dohromady.

Kývl jsem hlavou a snažil se potlačit slzy, které se mi nahromadily v koutcích očí, ale marně.

„Hazz, možná že jsem...nemocnej, ale nic to nemění," nadechl se, „na nás."

Nemění? Vždyť za několik měsíců mě tu necháš samotného a už tě nikdy neuvidím.

„Ale mění, vždyť...," vzlykal jsem, ale nedokázal jsem větu povědět.

„Smrt neznamená konec," otřel mi slzy z tváří a usmál se.

Snažil jsem se usmát nazpět, ale představa, že za rok už mi slzy z tváří bude stírat možná tak vítr, až budu stát nad jeho hrobem, mi přijde jako kdyby mi někdo zapíchl nůž do srdce a pomalu s ním otáčel.

Lou si toho všimne a rychle řekne: „Hazz, no tak, pojď ke mně."

Snaží se natáhnout ruce, ale je na to moc vyčerpaný.

Stejně si sednu na kraj postele a on si mě k sobě přitáhne. Jak dobře se jen cítím v jeho objetí.

„Budeme v pořádku, slibuju," políbil mě na čelo.

Jsem u něj, dokud opět nepřijde sestřička a neoznámí mi, že návštěvní hodiny končí v sedm. Prostě chtěla, abych už šel domů, ale nechtěla to říct přímo. Když jsem zapnul telefon a koukl se, bylo za pět sedm.

Vzdychl jsem, uklidil telefon zpátky do kapsy a ještě naposledy políbil svého přítele, kterého tak moc miluju.

Vyšel jsem teprve na parkoviště a už mi chybí. Nechci ho opouštět.

Co když se mu něco stane a já u toho nebudu.

To už bych si vážně nikdy neodpustil.

Sedl jsem do auta, které jsem musel včera v noci řídit, i když se řízení tak moc bojím. Ale Louiho život pro mě v tu chvíli byl důležitější než to.

Neopustím ho až do poslední chvíle.

Budu s ním až do samého konce.