JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

1

                                                                                LOUIS

-pondělí, 16. prosince

Noční Doncaster je vážně krásný.

Nikde žádní lidé. Jen já a on. Svírá pevně mou dlaň, jako by to bylo naposledy, co se mě může dotýkat. Škoda, že není zase tak daleko od pravdy.

Noční lampy mu jemně svítí do obličeje a zdůrazňují jeho lícní kosti. Vypadá neodolatelně.

Občas si říkám, jak mi mohl tak dokonalý kluk vběhnout přímo do náruče. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem ho viděl poprvé. Vysokého chlapce v košili, který spěchal na přednášku z francouzštiny a vrazil do mě. Začal se hned omlouvat, i když neměl za co, což dělá až moc často.

Byli jsme tak rozdílní, že byste si možná řekli, že něco jako vztah by mezi námi nikdy nemohl fungovat. Ze začátku to nebylo nic moc. Já byl moc krutý a on až moc stydlivý a milý. Časem jsme ale jeden druhého začali doplňovat a stal se z nás krásný, dokonale fungující pár.

Prvních pár měsíců jsem ten vztah nebral moc vážně. Byl to můj první přítel. Nikdy bych nečekal, že s ním budu chtít zůstat až do konce života.

Před týdnem to bylo sedm let ode dne, kdy jsem ho poprvé políbil a vyznal mu svou lásku.

Zapomněl jsem vám ale říct docela podstatnou věc.

Můj život nebude trvat už moc dlouho.

Posledních pár týdnů jsem by hrozně unavený a necítil jsem se vůbec dobře. Špatně se mi dýchalo a spadl jsem se skoro o devět kil.

I když jsem věděl, že něco není v pořádku, Harrymu jsem tvrdil, že mi nic není, že mám jen špatný týden. Nechtěl jsem, aby si zbytečně dělal starosti.

Doktoři mi ale diagnostikovali karcinom plic. Rakovina plic. Dali mi maximálně rok života, ale takhle dlouho je to prý jen v několika případech.

Je mi líto, že vám tak podstatnou informaci oznamuji s takovým klidem v duši a trochu víc to nezdramatizuji, ale každý jednou umřeme. Někdo dřív, někdo později. Je to můj osud a já ho tak akceptuji. Ať se mi to líbí nebo ne, musím to konec konců přijmout. Nehledě na to, že si za to tak nějak můžu sám.

Po tom, co má matka před čtyřmi lety zemřela, začal jsem kouřit ještě víc, než dříve.

Teď jsem se konečně v životě cítil vážně šťastně a měl jsem někoho, kdo mě doopravdy miloval. Ale když je člověk už moc dlouho šťastný, přimotá se mu do cesty něco, co se snaží všechno to štěstí pohltit. Vesmír už to takhle zařídil.

Teď ale stojíme ruka v ruce před fotbalovým stadionem a nervózně se na sebe koukáme. Ani jeden nevíme, co říct po cestě, kterou jsme oba celou promlčeli.

Jak přesně řeknete člověku, kterého tak moc milujete, že za rok už tady stát vůbec nemusíte? Jestli někoho něco napadá, potřeboval bych s tím trochu pomoct, protože já jsem úplně ztracený.

„Stalo se něco? Chováš se nějak divně," zajímal se Harry.

Nic vážného, jen jsem se pár hodin zpátky dozvěděl, že mám nádor na plicích, a že se s tím nedá nic dělat. Jen čekat něž vás to zabije a v mém případě to nebude za nějak extra dlouho.

„Ne, proč by mělo?" nedokážu mu to říct.

„Nic neříkáš."

Musím uznat, že s ním jen málokdy nemám co říkat, ale dneska je to trochu jiný.

„Vlastně..." oddychl jsem si.

Byl jsem připravený to na něj vyvalit, rychle a upřímně. Už jsem to skoro řekl, ale když jsem viděl ten strach v jeho očích, rychle jsem si to rozmyslel.

„Lou, můžeš mi říct cokoli a já se nebudu zlobit. Přísahám."

Kdyby jen alespoň malinko tušil.

„Vlastně jsem tě jen chtěl pozvat zítra večer na večeři," mluvil jsem pravdu. Ale to, že jsem se tím jen snažil zakecat něco, co by zrovna on měl vědět jako první, to je vedlejší.

Tuhle odpověď nečekal, protože mírně zvedl obočí. Pak se ale usmál a souhlasil: „Rád půjdu."

Stoupl jsem si na špičky a políbil ho na čelo. On mě jen objal kolem pasu.

„Miluju tě, Lou," zašeptal mi do ucha.

Měl jsem co dělat, abych potlačil slzy, takže jsem ho stiskl ještě pevněji a odpověděl: „Miluju tě, Harry."

Tohle bude fakt hrozně těžký. Nechci ho na tomhle pošahaným světě nechat samotného. Bude mi chybět.

****

První kapitola :DD Hope you liked it :* -L