JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

2

                                                                                    HARRY

-čtvrtek, 31. prosince

Louis se poslední dobou chová zvláštně. Vidím, že něco není v pořádku, jen jsem ještě nepřišel na to, co. Znám ho dost dobře na to, abych už věděl, že to bude tajit co nejdéle. A to do poslední chvíle.

Nikdy ho ráno nemůžu dostat z postele, ale dneska už jsem ho šel vzbudit nejméně pětkrát. Je půl desáté a vzhledem k tomu, že před desátou musíme vyrazit, nevím, jak dlouho by si ještě chtěl přispat.

„Louis!!!" křičím z kuchyně, mezitím, co krájím mrkev, bez které to podle Louiho není snídaně. „Vstávej už, udělal jsem ti snídani."

Slyším jen tiché zamumlání z vedlejší místnosti, ale nic dalšího se neděje.

Vejdu do ložnice. Louis leží odkrytý na zádech a má zavřené oči.

„Lou, vím jak nesnášíš vstávání, ale měl bys už vstávat, aby jsme to dneska stihli v pohodě," nic neřekne, jen trochu našpulí pusu.

Tak, aby to vypadalo, že spí, ale zároveň tak, abych si všiml, že chce políbit. Oddychnu si, ale nakonec stejně lehce přitisknu rty na jeho.

„Hned mám větší chuť vstát," usměje se. Natahuje ke mně ruce. Chce, abych ještě na chvilku zůstal s ním v posteli. Normálně mu to vždy projde, ale dnešek je výjimka.

„Zlato, víš moc dobře, jak moc máme dneska nabitý program," odmítl jsem ho.

„Já ale nemůžu za to, že musíme jít na nákup tak brzo." řekl uraženě Louis.

„Je tři čtvrtě na jedenáct a za chvíli už neseženeme ani chleba," hodil jsem po něm čistý ručník a on konečně vylezl z postele.

Je to zvláštní, ale 31. prosince se lidi v obchodech chovají, jako kdyby tam měli posledních pár kusů potravin na světě.

Už teď je dost pozdě na nákup, ale snad ještě něco seženeme.

Večer jdeme k Niallovi. Sliboval, že to nebude nic velkého, ale je to Niall, takže v to nikdo moc nevěříme.

„Lou!" zakřičím, když se vrátím do kuchyně a on ještě nesedí u stolu.

„Vždyť už vsávám," zabručel z ložnice.

Konečně vešel do kuchyně a pustil se do svojí snídaně. Podal jsem mu ještě hrnek s čajem, který už musel být studený, ale Louis nic neřekl, takže to bylo asi v pohodě.

Tyhle každodenní ranní boje mě vždycky hrozně vyčerpávají, ale snažím se být shovívavý, protože vím, že v noci toho nikdy moc nenaspí.

Když jsme se poznali, usnul jako první a vzbudil se jako poslední.

Ale začalo to po tom, co Johannah umřela. Vím, jak těžké to pro něj bylo období. Odmítal jíst, pít. Byl skoro celý týden zamknutý v naší ložnici a nikoho nepustil dovnitř.

Chtěl, abych zůstal nějakou dobu u Nialla, aby mohl být sám. Jak bych ho tam ale mohl nechat samotného. Další dva týdny jen seděl na gauči a koukal na televizi. Beze slova.

Promluvil jen tehdy, když jsem šel do obchodu, protože chtěl koupit další krabičku cigaret. A já, i když jsem věděl, že by neměl kouřit, a když už, tak rozhodně ne v takovém množství, jsem mu vyhověl.

Udělal bych pro něj cokoli.

„Niall mi volal a chtěl, abychom vyzvedli nějaké dorty," napil jsem se nervózně čaje ze svého hrnku.

„Fajn," pokrčil ramena Louis.

Tohle gesto jeho podání znamená: „Mně je to jedno, dělej si co chceš."

Když vycházíme z domu, zkontroluji ještě, jestli mám na seznamu věcí, které musíme koupit, všechno a jestli jsem na nic nezapomněl.

Radši se nekoukám na čas, protože vím, že by mě to ještě víc znervózňovalo.

Koupíme vše potřebné, vyzvedneme Niallovu objednávku v cukrářství a míříme zpátky domů.

Louis mi celý den vyčítal, že jsme nemuseli vstávat tak brzo, ale myslím si, že jsme oba rádi, že máme nákupy za sebou.

Během dne jsme vlastně jen leželi na gauči a klasicky sledovali nekonečné seriály.

Když někdy po obědě usnul, pustil jsem si do sluchátek písničky se snahou usnout taky. Přeci jen, dneska nepůjdeme spát úplně brzo.

Elliott Smith mi ale úplně usnout nedovolil, tak jsem jen zavřel oči a čekal, až se vzbudí Lou. Musel jsem se moc soustředit na každé slovo v textu každé písničky, která zrovna hrála.

Vzbudil se asi po dvou hodinách, ale když se došel napít, lehl si zpátky na gauč a během minutky usnul znovu.

Přišlo mi divné, že spí tak dlouho. Ale řekl jsem si, že určitě byl jen unavený a dál jsem to neřešil.

Kolem osmé jsme se začali oblíkat a upravovat.

A v půl deváté jsme mohli vyrážet, což byl asi náš rekord, co se vypravování týče.