Další dva dny měli kluci zápasy a tréninky a plný ruce práce.
Takže jsme se s Hugem tolik neviděli.
A asi to bylo i lepší.
Potřebovali jsme trochu klidu.
"Můžu?" ťukal na dveře kolem sedmé večer.
"Jojo, pojď," usmála jsem se, když sem otevřela dveře.
"Konečně mám na tebe chvilku čas," řekl a přitáhl si mě k sobě.
"V pohodě, já to chápu, hokej je důležitější, Hugo," naznala jsem.
"No, asi teď možná jo," zamumlal.
"Já vím, však já to beru, za pár dní jedeme domů a už se možná nikdy neuvidíme," řekla jsem a sklopila jsem zrak k zemi.
"To neříkej, nechci tě ztratit, já si tě vždycky najdu," usmál se.
"Hlavně mi nevyprávěj žádný pohádky, prosím," zamumlala jsem.
"Já jen chci, abys věděla, že tě mám rád, i když spolu nebudeme každej den," řekl.
"Taky tě mám ráda," špitla jsem.
"Uděláme si potom fajn večer? Pustíme si nějakej film?" zeptal se.
"Jo, můžeme, ale teď se jdeme najíst prosím," odpověděla jsem a za ruku jsem ho táhla do jídelny na večeři.
Tam jsme byli výjimečně úplně první.
Hned po jídle jsme šli na pokoj, kde jsme se vyvalili na postel.
"Jak to vlastně teď budeš mít?" prolomila jsem to ticho.
"Jak to myslíš?" nechápal.
"Vracíš se na podzim zpět do Kanady?" zeptala jsem se.
"No, ona se ta soutěž rozjede až po Novým roce, jestli vůbec, takže budu do prosince tady," odpověděl.
"To jsem nevěděla," zamumlala jsem.
"Jo, ta situace tomu moc nepřispívá, ale alespoň si budeme blíž," usmál se.
"To jo, alespoň něco," řekla jsem, i když jsem tomu moc nevěřila.
"Hele, jsem rád, že jsme se poznali," zamumlal po chvilce.
"Jo? Já jsem se toho prvního setkání hrozně bála," zasmála jsem se.
"To já byl taky moc nervózní," řekl.
"Ale bylo to moc fajn, ráda na to vzpomínám," špitla jsem.
"To já taky, jak jsi mi několikrát dala košem," naznal.
"Promiň, to nebylo schválně," zasmála jsem se.
"Já vím, teď už to vím," řekl.
