O dva měsíce později už se konečně rozběhly obě dvě ligy a já měla práce až až.
Cestovala jsem z Pardubic do Vrchlabí a občas do Benátek.
Zrovna dneska mě čekalo další focení zápasu ve Vrchlabí.
"Prosím?" zamumlala jsem do telefonu, když jsem stála před arenou.
"Vidím tě," zaslechla jsem v telefonu Huga a začala jsem se rozhlížet kolem.
Nakonec jsem ho viděla, jak si to míří přímo ke mně.
"Počkej, ty hraješ za Benátky?" nechápala jsem.
"Neříkala jsi, že máš o hokeji přehled?" zeptal se.
"To se snažím, ale očividně nemám," odpověděla jsem.
"Jo, zahraju si tady pár zápasů před mistrovstvím," usmál se.
"Tak to je mazec," řekla jsem.
"Každopádně, dlouho jsme se neviděli, nemáš po zápase čas na nějakou večeři nebo procházku?" zeptal se.
"To by šlo," usmála jsem se.
"Tak počkej někde u východu, vyzvednu tě," řekl, a poté, co mi věnoval krátký polibek na tvář šel do arény.
Dva měsíce jsme se neviděli, ani jsme spolu nebyli tolik v kontaktu, no a on dělal, jakoby se od léta vůbec nic nezměnilo.
Trochu mě to zaskočilo a celej zápas jsem byla mimo, že se mi povedlo snad jen 40 ostrých fotek, zbytek byly jen rozmazané šmouhy.
"Tak jak?" zeptal se, když jsme se sešli u východu.
"Klidně se můžeme projít a někde si dát čaj, jsem trochu promrzlá," pousmála jsem se.
"Tak jo, dobře," přikývl a šli jsme bloudit uličkami.
"Kolik se toho za ty dva měsíce změnilo?" zeptala jsem se, když jsme se s čajem pomalu vraceli ke stadionu.
"Ani moc ne, nebo myslíš něco konkrétního?" pousmál se.
"Ne, ptám se tak obecně," řekla jsem.
"Mrzí mě, že se tolik nevídáme," začal.
"Jo, to mi povídej," špitla jsem a nervózně jsem koukala na špičky od svých bot.
"Achjo, to je daň za to si něco začínat s hokejistou," zamumlal.
"Já jsem o tom hodně přemýšlela, Hugo, a nejsem si jistá, že to byl ten nejlepší nápad," řekla jsem.
"Myslíš nás dva?" zeptal se a donutil mě se na něj kouknout.
"J-jo," zakoktala jsem.
"Promiň, já vím, že na tebe nemám čas, ale pořád tě mám rád úplně stejně," špitl.
"Já tebe taky, to nepopírám," začala jsem, "jen prostě ve vztahu na dálku nevidím budoucnost," řekla jsem.
Potom mezi námi nastalo ticho. Z Hugova výrazu v tváři se nedalo vyčíst absolutně nic.
"Takže tohle je rozchod?" zeptal se po chvíli ticha.
"Asi to tak bude lepší," přikývla jsem.
Následně se ke mně naklonil a dlouze mě políbil.
"Pamatuj si, že tě mám fakt moc rád, a že se pro tebe jednou vrátím," pousmál se.
