"Ten Hugo za tebou chodí pořád, ne?" zeptal se Pytlajs, když došel ke mně a Hugo mířil ke svému pokoji.
"Možná jo, dáš mi chvilku, prosimtě?" zamumlala jsem a běžela jsem za Hugem, než mi stihl zmizet za dveřmi.
"Co je?" nechápal, když mi málem skřípl prsty ve dveřích.
"Já bych s tebou jenom pak potřebovala mluvit," špitla jsem.
"Jo, vždyť jsme se domlouvali," odpověděl.
"To já vím, ale nechci, aby sis tu procházku s Mírou vyložil jinak," řekla jsem.
"V pohodě, vždyť jsi to řekla správně, jsme kamarádi, není moje věc s kým chodíš ven," naznal.
"T-tak jo," zamumlala jsem a šla jsem pomalým krokem zpět k Mírovi, který nervózně přešlapoval u dveří do mého pokoje.
"Všechno v pohodě?" zeptal se.
"Já, asi jo, pojďme," odpověděla jsem.
"Hele, jestli nechceš jít ven, dobrý, pochopím to," zasmál se.
"Ale já chci, pojďme," řekla jsem.
"Určitě?" zeptal se.
"Ještě jednou se zeptáš a asi si to fakt rozmyslím," odpověděla jsem.
"Fajn," zasmál se a šli jsme do ulic.
Nakonec jsme si sedli někde v parku na lavičky a povídali si.
"Můžu mít otázku?" zeptal se po chvilce ticha.
"No?" zamumlala jsem a čekala jsem, co z něj vypadne.
"Jak jsme pár dní zpět ráno hledali Huga a báli se, když nepřišel v noci na pokoj, byl u tebe, žejo?" začal.
"Jak tě to napadlo?" pousmála jsem se.
"Trochu se mi včera hošan prokecl," odpověděl.
"Co říkal?" zeptala jsem se.
"Ale ale, nějaká zvědavá, ne?" zasmál se.
"Jo, možná trochu," řekla jsem.
"Já si myslím, že tě má fakt rád, jen neví na čem je," odpověděl.
"Asi bych měla jít za ním," špitla jsem.
"Sice to říkám nerad, protože jsi hezká holka a kdybych mohl, tak tě nikam nepustím, ale jo, běž," naznal.
"Dík, seš kámoš," usmála jsem se a běžela jsem zpět na hotel.
