"Hugo tohle ne," špitla jsem, když jsem se od něj odtáhla.
"Zase mě odmítáš?" zeptal se.
"Já, ne," odpověděla jsem a snažila jsem se kouknout jinam.
"Já tě mám ale vážně moc rád," zamumlal a pořád na mě nervózně koukal.
"Nevím, co ti na to mám říct," špitla jsem po chvilce ticha, "promiň, já, prostě, vím, že se bavíme hodně, známe se už nějaký ten pátek. Já potřebuju jen ještě čas, než ti začnu víc věřit, vlastně komukoliv," dořekla jsem.
"Chápu, promiň," zamumlal a zvedl se k odchodu.
"Hugo?" řekla jsem.
"No?" odpověděl.
"Ale taky tě mám ráda," špitla jsem a sklopila jsem zrak k zemi.
"Eh, no, uvidíme se zítra, jo?" pousmál se a šel pryč.
Chvíli jsem přemýšlela, co to zas dělám za blbosti.
Jojo Týno, to je to tvoje: "Nene, už nikdy si nic nezačnu s žádným hokejistou."
To zas bude průser.
No po hodinách přemýšlení jsem usnula a ráno jsem pospíchala přes jídelnu na stadion, nafotit ranní rozbruslení.
"Co ti je?" přijel ke mně Pytlajs.
"Co?" nechápala jsem.
"No já nevím, vypadáš nějak divně," řekl.
"Jen jsem nemohla spát," odpověděla jsem.
"Jsi měla dojít na terasu, jsem tam seděl do půl jedný, taky mi to nějak nešlo," zasmál se.
"Třeba příště," naznala jsem.
"Budu si to pamatovat," řekl a odjel pryč.
Z rozbruslení jsem odešla dřív rovnou na pokoj, kde jsem pár fotek upravila.
Došla jsem si na oběd a před třetí jsem pospíchala na stadion, vyfotit něco málo z příprav kluků, rozcvičky, protažení a fotbálku.
Před nástupem na rozbruslení jsem stála s nima v uličce před kabinou a pořád jsem nechápala, kolik harampádí tam mají.
"Co tu jen tak stojíš?" přišel Hugo, který byl na těch bruslích ještě o hlavu vyšší, než normálně.
"Jen čekám až půjdete, ať mám nějaký záběry," usmála jsem se a naštelovala jsem na foťáku natáčení.
"Věříš nám?" zeptal se.
"Jo, věřím," odpověděla jsem.
"Ale víš, co by to pak znamenalo, žejo?" zasmál se a následoval kluky směrem na led.
