Beze strachu

8. kaptiola

on:

,,No tak Chrisi na co zase myslíš?"  Luskl mi před nosem starší bratr. Otřepal jsem se z transu ,,To nic, já jen... Same měl jsi někdy..." ryl jsem se vidličkou v jídle. ,,Copak tvůj velkej brácha poslouchá." Otočil se na mě s rádo by vážným výrazem, ale nevydrželo mu to ani dvě vteřiny a už mu cukalo v koutcích ,, Sveř se mi!" rozhodil teatrálně rukama. ,, Eh ne dík , moje slabá chvíle už odezněla, nacvíc nechápu jak jsi mohl dojít k tak milnému závěru. Nikdy bych se nesvěřil takovému individuu ani v podnapilém stavu,natož pak když jsem střízlivý."  Sladce jsem se na něj usmál. Sam byl o dva roky starši než já a o dva roky hloupější. Nemyslím si, že ej opravdu takový debil jak ze sebe dělá, ale asi mu to vyhovuje. Díky tomu po něm totiž nikdo nic nechce. Je stejně vysoký jako já a kdysi dávno míval i stejně světlé vlasy a hnědé oči. Teď když se na něj podíváte, vidíte vytáhlýho týpka s na černo obarvenýma vlasama a jasně tyrkysovýma čkočkama, který má propíchnu tý ret i obě uši a nosí na sobě oblečení, které by v běžných domácnostech skončilo v koši, jak je roztrhané. Ovšem jeho vzhled není odpudivý, naopak má účinky magnetu na různé typy dívek, což znamená, že téměř na všechny. ,, Jak myslíš Chrisy miláčku, lásko moje když se mi necheš svěřit tak mi to neříkej, ale! Pak za mnou nechoď plakat!" Vstal obscénně od stolu a púříbor i špinavé nádobí nechal ležet ladem skladem, jak mu to od ruk odpadlo. ,, Jako kdyby za tebou někdy šel." promnul jsem si unaveně oči. Odnesl jsem talíře a srovnal je do myčky ,, Mami?" 

,,Ano broučku?"

,, Kdy příjde táta?"

,,No neví, má mít dneska zase noční, možná ho uvidíš zítra po škole to už by mohl být doma." S úsměvem došla za mnou do kuchyně na pravé ruce pohupujíc s malou sestřičkou Natalií ,, Ahoj princezničko, chyběl jsem ti?"  Polechtal jsem ji na bříšku "Lisi- běl- móóc!" zajíkla se a natahovala ke mně malinké ručky. ,, Dobře, dobře, ale neměly by už hodné holčičky dávno spinkat?" změřil jsem si ji naoko přísným pohledem. "Naty nAa vás chtěla počkat." usmál se maminka. ,, Nu dobře... tak pojď přečtu ti pohádku."  S úsměvem jsem opětoval matčin děkovný pohled a zamířil jsem po schodech k ložnicím. 

Položil jsem Naty do její postýlky a natřepal jí přikrývku tak, jak to měla ráda. ,, Takže přejdeme k pohádce. Ta dnešní bude o zakleté princezně, která sice žila mezi ostatníma lidma, ale nemohla se jim přiblížit..."

 Další kapitolka je na světě! Obávám se že však nejsem schopná dodržovat termíny :( Připadám si jako rebel!! :D Ne teď vážne konečně jsem našla čas sem něco přidat, jen a jen díky tomu že jsem nemocnáa znuděná. docela se stydím, ale je to tak. Pokusím se na tohle všechno nekašlat ale krize na mě doléhají jedna za druhou takže nic není zaručeno. děkuji všem co ještě čtou a mají se mnou trpělivost opravdu vás obdivuji :) °*° M.