Beze strachu

26.kapitola

on:

Pomalu jsme procházeli místy, které už jsem skoro zapoměl, a blížili se k jednomu z nejhezčích a mých nejoblíbenějších. Byl jsem neuvěřitelně rád, že se jí tenhle park líbí. Sám jsem sem občas zašel v těžkých chvílích, ale poslední dobou už na to nebyl čas, takže mi to činilo o to větší radost. Jako by jsme si pomalu vytvářeli nové nitky, které nás spojovaly a čím víc  jich bude tím k ní budu pevněji připoután. Na jednu stranu mě to děsilo ale na drouhou jsem v tom měl jistotu a lepší možnost ji chránit a být tu pro ni, což se pro mě stalo za posledních pár měsíců prioritou. 

Dostali jsme se na jedno volnější prostranství. Něco jako mýtina, na které se sbíhaly všechny cestičky a tvořily tak obrovskou paprskovitou hvězdici. V centru toho všeho  vyvěral na povrch křišťálově čirý pramínek vody, který během let vytvořil malou průzračnou  tůňku obklopenou hladkými oblázky nejrůznějších velikostí. 

Vee se mi vysmekla a téměř tanečními krůčky zamířila k vodě. Fascinovaně sledovala jak se na hladině tvoří tvar květinky způsobený proudem pramene. položila na něj dlaň a zachvěla se pod chladem vody. 

,,Tohle jsem tak, tak dlouho... neudělala." hlas se jí uprostřed věty nepatrně zachvěl. ,,Co myslíš?" dřepl jsem si vedle ní a sledoval kamínky na dně tůňky. ,,J-já totiž," zhluboka se nadechla a vydechla ,,Voda. Je to pro mě jeden z dalších problémů, ale tahle je tak..."

,,Průzračná." dořekl jsem za ni. ,,Víš, jak je to těžké? U-už jenom tohle." zahýbala prsty na hladině, jako by ji chtěla pohladit. ,,Pokaždé si vybavím různé další místa plné vody a... třeba oceán, moře, řeky, hloubky..." Její oči potemněly, stáhla ruku a začala si ji otírat do kabátu. Druhou prohledávala kapsy. ,,Chceš kapesník?" nabídl jsem jí. ,,Obávám se, že ten mě moc nevytrhne." otočila se ke mě. Měl jsem však pocit, jako bych tam vůbec nebyl, jako bych byl neviditelný a ona koukala skrz, svým zvláštním nepřítomným výrazem. Pomalu rozklepanými prsty roztepínala oválné knoflíky, aby se dostala k vnitřním kapsám. Chvíli v nich šátrala, ale se zvyšujícím se třesem to bylo zjevně nesnadné. ,,Vee? Co se děje?" Opatrně jsem udělal krok blíž.  V jedné kapse asi konečně našla, co potřebovala. Rychle vytáhla něco, co vypadalo jako patíčko od léků. Přidržela si ji před obličejem. Možná příliš blízko, ale vzhledem k třesu její paže, to bylo tak akorát.  Oči se jí bázlivě zaleskly, když spustila ruku dolů a z dlaně jí vypadlo úplně prázdné platíčko. ,,Není..." zachraptěla. ,,U-už není!" opakovala dokola a svezla se zpět na zem.  Rukama si zajela do vlasů v bezradném gestu. Opatrně jsem vzal její rucea vymotal jí je z temných pramenů. ,,Co není? Co ti schází?" tiskl jsem její zápěstí. ,,Prášky." Těkala pohledem po mém obličeji. ,,Dobře, dobře. A co to bylo za prášky?" Zjišťoval jsem trpělivě. ,,A-anitidepresiva." vykoktala namáhavě. ,,Ach tak..." zrozpačitěl jsem. Tak docela jsem se ještě nedostal do takové situace a rozhodně jsem nevěděl, co bych měl dělat. 

Ani jsem neměl čas na rozmyšlenou, protože se jí po tvářích začaly koulet první slzy. ,,Pššš. Je to dobrý, jsem tady. Dobře?"  Pohladil jsem ji po vlasech. ,,C-co mám dělat? J-já ne-nemůžu! Co mám dělat?" vzlykala. ,,Tiše, bude to dobrý. Ššš..."  Vzal jsem ji za ramena, která se otřásala pláčem. ,,Pojď sem, pojď ke mně."  Zlehka jsem si ji přitáhl do náručí. Tváří se mi zabořila do bundy, dlaně sevřela v pěst. ,,Je to dobré. Nemáš se čeho bát. Jsem tu s tebou." Tiskl jsem ji k sobě. 

Vytáhl jsem nás na nohy a pomalu vedl jinou cestičkou pryč od pramene.  Byla stále schoulená na mé hrudi, takže byl tento postup bezesporu náročný a na pohled komický. Zastavil jsem se až u jedné lavičky nedaleko vchodu a ulehčeně se na ni svezl.  Veein dech se už pomaloučku klidnil a prsty se jí uvolňovaly z křečovitého sevření. Opatrně ke mně vzhlédla, jako malé ustršené zvířátko, svýma uplakanýma očima, ale rychle uhla pohledem jinam. ,,Už jsi v pořádku?" chystal jsem se povolit paže, aby mohla ode mě. Ne, že by mi to nebylo příjemné, ale u ní jsem si zas tolik nevěřil. Přikývla. ,,Promiń" pípla nejistě. ,,Cože? Za co se proboha omlouváš?" byl jsem vyvedený z míry. Vyděšeně se ke mně obrátila zpět ,,Za tohle. Já... úplně jsem to pokazila.." tiše jsem čekal, co řekne dál. ,,Víš ono je s tebou tak strašně lehký zapomenout... Je strašně lehký si představit, že jsem normální. Dělat, že se mnou nic není... Nic si z toho neuvědomovat.... ale pak... stačilo tak málo." vydechovala roztřeseným hlasem. ,,Myslela jsem si, že to bude dobrý, víš? Už před pár dny jsem přešla na slabší prášky a i u těch jsem měla snížené dávky, vlastně je už nemusím brát vůbec. Pro jistotu jsem ale vždycky nosila něco s sebou, kdyby bylo zle. Jenže tentokrát..."  zavrtěla se mi na klíně. ,,Asi jsem moc předbíhala, asi prostě nejsem tak dobrá... tak silná." smutně se usmála směrem k rudému listí.  ,,Vee," konečně jsemse odvážil promluvit. ,,Vee, koukni se na mě." zaprosil jsem. Natočila se ke mně, ale hlavu měla sklopenou. ,,Vee..."  vzal jsem ji dvěma prsty za bradu ,, To je v pořádku,ano?" 

,,Ne! To ne! T--to.... neměl jsi... neměl jsi to vidět!" kňučela zničeně. ,,Neměl jsi vidět....nechtěla jsem, aby... jsi znal tu bláznivu holku!" Pláč se spustil nanovo.  ,,Kdo by mohl chtít být s někým takovým? Kdo by chtěl někoho takového znát? Blázen s chorobným strachem...."  na okamžik utichla. ,,To nejsem já... ta druhá holka, ona mě chce zničit... jenže bez ní, bez ní už to nebudu já." zalapala po dechu. ,,Chápu, když už se mnou nebudeš chtít mít nic společnýho, jenom prosím řekni mi to teď a na rovinu." 

Překvapeně jsem zamrkal ,,Proč bych to jako měl dělat?!" Podrážděně jsem zamrkal. ,,Evanee, sakra! Já nechci vidět žádnou perfektní holku. Každý má své chyby, ale to není nic zlého, víš. Ono to zkrátka tak nějak patří k nám a k naší osobě. I kdyby jsi byla bláznivá na stokrát, já bych to nevzdal. Jsi to prostě ty a já... já tě takovou mám opravdu rád. Nepotřebuju, aby ses měnila , pokud to nebudeš chtít sama. Můžeš, nebo nemusíš brát ty zatracený prášky, ale víš... já tu vždycky  budu pro tebe. Se mnou se nemusíš bát, já tě nepustím. Teď už ne." palci jsem jí setřel slzy z tváří. Její fialkové oči se na mě upřely ,,Slibuješ?"

,,Slibuju." pohladil jsem ji po tváři, na kterou jí vklouzl nepatrný smutný úsměv. ,, Tak pojď, už radši pujdeme domů"  Propletl jsem si s ní prsty a vedl ji ven tepanou branou.

Takže jako vždy, snad se líbí :D Doufám ve vaše názory a připomínky :3 pokud jste to stále nevzdali moc děkuji. Moc děkuji za podporu voty a tak však to znáte :33 

°*°M