Beze strachu

31.kapitola

Omlouvám se za dlouhou prodlevu, snad vám spraví náladu tahle kapitolka:

ona:

,,Ups, mám tě!" obemkl okolo mě své paže a přidržel mě chvíli u sebe. Náledí je značně nepříjemné, ale v tuhle chvíli mi vůbec nevadilo, že jsem na něm uklouzla. ,,Není ti zima?" sjede dlaněmi po mých pažích a sevře mé ruce. ,,N-ne... možná trošinku, ale to nic není." Zazubí se jako by si to celé naplánoval ,,Na vem si jedenu rukavici, já si vezmu druhou a teď," proplete si se mnou prsty nechráněné ruky ,,je to perfektní nemyslíš?".

,,No když myslíš ..." zrůžoví mi tváře.

Zastavíme se u stánku na kávu ,, Tady mají nejlepší, to mi věř!" prohlásí Chris a vrazí mi do ruky kelímek s horkým nápojem. ,,Kam půjdeme teď?" usrknu trošku a příjemné teplo se mi rozlije tělem. ,,Stromy?" začne naši obvyklou debatu na způsob vadí-nevadí ,,Super."

,,Okej, vyšší laťka poměrně dost stromů?"

,,Nu, jak moc je ,poměrně dost'?"

,,Jakože hodně, obrovské množství?"

,,Možná to pujde, ale nejsem si jistá..."

,,Pojď budu s tebou, zkus jednou něco risknout, bude to super slibuju."

,,Fajn park jsem přežila... tak snad..."

,,Jo! Tak razíme, než si to rozmyslíš."

Zastavíme se před listnatým lesem a Chris se na mě starostlivě zadívá ,,Dobrý ježíš, kdyby něco už bych se nehla ani o milimetr." protočím oči a zatahám ho za ruku, abychom pokračovali. ,,Fajn ještě je to nějaký kus cesty." pokrčí rameny a dá se do spletice větví před námi. Stromy už jsou docela bez listí a tak působí jako by po nás natahovaly odporné černé pařáty. Rychle tuhle myšlenku zaplaším a přitisknu se ke Chrisovi. ,,Už jenom chvilinku." usměje se a tuším, že tím ujišťuje spíše sebe než mě. Les pozvolna z listnáčů přechází na vysoké jedle a mezi nimi se krčí malá chata. ,,Už jsme tu!" zaraduje se a míří do domku. ,,Tahle chata už nám patří pěknou řádku let, Sam ji dříve využíval s kapelou pro zkoušky, ale je to moc z ruky tak se teď scházejí jinde a tohle malebné hnízdečko připadlo na starost mně." rozrazí dveře a teatrálně máchne rukou směrem dovnitř ,,Vítej v mém malém království.".

V rohu místnosti se krčí krátká, ale široká postel, hned vedle ní vysoká lampa a válenda s ošoupaným potahem, to co mě ovšem překvapuje nejsou tyhle dva kusy nábytku, ale stěny. Obložené stovkami knih. Hřbety tlusté, tenké, s ozdobnými i obyčejnými nápisy. ,,Teda!" vydechla jsem ohromeně ,,To všechno... to je...?"

,,Dalo mi to docela dost práce a John mi pomohl, to všechno je naše. Najdeš tu pestrou škálu žánrů od klasiky až po moderní literaturu. Já už jsem všechno tady přečetl, ale některé knížky si zaslouží mnohem více času a tak se sem znova a znova vracím..." něžně přejede prsty po svazcích a já na chviličku žárlím na ten popsaný papír. ,,Ale nejradši mám tyhle," ukáže na přibližně patnáct knih ,,To jsou cestopisy, místa, která bych rád jednou navštívil... ne já je navštívím a pak se nebudu muset na ty fotky dívat a přemýšlet, jestli to tak vypadá i ve skutečnosti, už se nebudu muset dívat, už to nebudu potřebovat, protože jednou budu mít svoje vlastní vzpomínky a zážitky." V jeho očích zalesklo něco, co jsem ještě neviděla, tedy ne tak docela- touha po cíli? Snad to, nebo možná nemůžu rozumět, když ani nerozumím sama sobě... Chris vytáhne jeden z cestopisů, sedne si na válendu a poklepe vedle sebe. Nevím jestli mu rozumím... Uvelebím se vedle něj, sedím částečně stočená v jeho náručí a z části se opírám o polstrování. Hledíme spolu na obrovské a nádherné fotografie brazilských vodopádů. Nevím jestli rozumím sama sobě... ,,Nejsou kouzelné?" zapřede spokojeně a s neskrývanou touhou v hlase. Přikývnu. Venku silně zafouká a škvíry pode dveřmi a netěsnící okna vytvářejí strašidelnou symfonii úpění meluzíny. Trhnu sebou a obrátím se ke Chrisovi. Nedívá se na fotografie v knížce. ,,Jsou překrásné..." pohladí mě po tváři. Budu tomu někdy schopna porozumět? Omámeně zamrkám. Co je to za divný pocit? Chvěju se, ale zároveň mám pocit jako by mě cosi pálilo, tak strašně moc pálilo. Knížka se mi sveze po klínu a s tichým zaduněním spadne na zem a zaklapne se. Bojím se, ale zároveň už nemůžu zastavit... nasedla jsem do rozjetého vlaku, který má konečnou ještě předaleko. Nakloní se blíž,z očí jako rozpuštěné čokolády přetékají husté kapky citů tolik podobných tem mým. Cítím jeho dech na své kůži, chladí a zároveň tolik hřeje. Už jsme tak blízko, že dýcháme vzduch vydechnutý tím druhým. Každý doušek hltám jako opojný sladký nektar, ale to nestačí. Chci víc a víc. Květina natahuje své úponky za blahodárným svitem slunce.

Vklouznu prsty do jeho hebkých vlasů.

Pomaloučku se rozvíjí okvětní plátky.

Skloní se ještě o kousek blíže.

Květ se natáčí směrem k světlu.

Konečně se k němu přitisknu. Rty má jemné jako hedvábí, tak měkké a tak horké... Chutnají hořce po kávě, ale zároveň jsou tak sladké. Zavzdychá do mých úst a přimkne mě blíž.

Může květina shořet, když se dostane příliš blízko slunci...?