Beze strachu

12.kapitola

on:

,,Co te to popadlo? Vždyť ji sotva znáš!" syčel na mě John. ,,Klid seíme spolu v lavici už nějakej měsíc všechno je v cajku."  přetáhl jsem přes sebe zatuchlé oblečení do tělocviku a zadoufal, že nejsem moc cítit. Nštěstí jsem měl i mikinu na cvičení, a tak jsem se nemusel obávat, že venku umrznu. I když byl teprve říjen byla docela zima, ale když jsme asi před půl hoďkou běhlali v dešti ani mi to tak nepřišlo protože mi zatemněl mozek endorfinem. Nakonec jsem si přece jen ale musel nazou promočené tenisky a s čvachtáním se vydal za Evee. ,,Hej, dávej bacha... vím, že je to divný, ale narušní lidi bývaj docela zvláštní a tak... nikdy nevíš kdy jim rupne v bedně. Já vím, že děláme mnohem větší a nebezpečnější sračky a taky že jsi rozhodně silnější než nějaká psychotická holka, ale fakt... kdyby se něco stalo tak mi dej vedět." hučel mi do zad John. Nikdy se moc nestaral, ale když šlo o neurotiky a psychotiky, tak měl docela nahnáno. Jeho tatík pracoval v jedné léčebně a denně vyprávěl u večeře o různých individuích, že se jednomu tajil dech. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jen poslouchat a už vám z toho běhá mráz po zádech. Ale pak si vzpomenu na tu maličkou ustrašenou dívkua všechny obavy jsou ty tam. Ona by mi neublížila. Bylo jí zle už jen při pohledu na moje standartně rozedřený lokty, pochybuju o tom, že má zájem studovat moje vnitřnosti. Spokojeně jsem pohupoval deštníkem v ruce. ,,Tak co připravená na dobrodružnou cestu s Chrisem Reedem a jeho nejvěrnějším přítelem: deštníkem neznámé značky??" zavýskl jsem jako chlápek z fylmových upoutávek a doufal jsem, že se jí na tváři objeví alespoň malinký náznak úsměvu. Marně. Vzhlédla ke mně oči stejně barevné jako obloha akorát trošku fialovější. ,,N-nechceš jít bez toho deštníku?"  překvapeně jsem zamrkal. Dnes jsem od ní slyšel víc slov než za předešlý měsíc. Doufal jsem, že příděl koverzace pro dnešní den ještě není vyčerpaný.  Snad by to tak mohlo být dva dny, týden, nebo snad měsíc! Z mého bláhového snění mě vytrhlo zatahání za rukáv.  usmál jsem se na ni ,, neboj bude to dobrý, nic se ti nestane."  V odhadování jejích obav jsem se pomalu zlepšoval, ale i tak jsem zkrátka střílel od boku a ptal se sám sebe: Kdybych byl jako ona, z čeho bych měl v tuhle situaci největší strach? Někdy se moje teorie velice odlišovaly od jejího skutečného problému a jindy byly naprosto totožné. Rztáhl jsem deštník a vykročil jako první do doeště ,,Vidíš? Nic to není, bude to v pořádku. pojď za mnou."  nejistě se rozhlédla dokola a pak docupitala po deštník, ale zároveň daleko ode mě , takže byla z poloviny na dešti. ,,Hle já nekoušu navíc teče ti vod přímo na hlavu." Kývl jsem na tenký čůrek dešťové vody, který máčel její kaštanové vlasy. Opatrně přistoupila blíž ,,Ještě," pobídl jsem ji ,,ještě kousek,"  už byla těsně u mě ,,tak je dobře." pochválil jsem ji jako malé dítě. Pak jsem vzal její ruku a omotal jí okolo své předloktí ,,Tak to bude pohodlnější." a vyrazili jsme. ,,Musiš mě trochu navigovat, nebo místok vám půjdem k nám." zasmál jsem se a ona trochu zbledla ,,Neboj ení to žádna nora, nezatáhnu tě tam, neznásilním a pak tě ani nesním." Na tváři se jí mihl stín pochybností. ,,Teď do prava." ukázala na odbočku. ,,No vidíš jak to jde"  broukl jsem spokojeně. Pomalu přestávalo tolik pršet, takže zbylo jenom mrholení.  ,, Už je ti líp." podíval jsem se na ni. ,,Jo p-promiň to ta bouřka, já prostě... to nějak nezvládám." sevřela prsty látku mojí mikiny. ,,V pohodě, já třeba nedávám horory o zombících, nebo tak docela nechápu vesmír." Horlivě přikyvovala ,,Přesně tak, ty černé díry a různá tělesa co se každou chvíli můšou zřítit přímo na tebe." zdálo se, že jsem ji upoutal ,,No přímo na tebe asi ne, ale je fakt, že ty jejich dráhy jsou nevyzpytatelné." Položila mi svou druhou ruku na předloktí a obrátila se ke mně. Cítil jsem jak se mezi námi tvoří pouto porozumění, náš oční kontakt trval už asi  tři vteřiny! (To byl náš rekord.) Pousmála se a já měl poci, že se snad v tu chvíli rozpustím štěstím. Usmívá se! Na mě! I když jen trochu, ale přece jenom! Obalila mě hřejivá bublina radosti. ,,Ehm..už.."

,,Copak?" naklonil jsem se k ní nedočkavě. ,,Už jsme u nás." ukázala prstem mn+ za záda na béžový domek. Zarazil jsem se. Ach tak, co jsem čekal? ,,Jo dobře... tak zase zítra." V rozpacích jsem přešlápl z ohy ny nohu a nervózně se zasmál. ,,Zítra." Vyvlíkla ruku z pod té mé, na chvíli ze zarazila, udělala mikro krůček zpět ,,děkuji, za deštník a tak.." dotkla se špičkami prstů  mé svěšené ruky a odběhla. Byl to takový prchavý a něžný doktek, ale naprosto mi stačil. Zazubil jsem se, jako bych vyhrál metál a svižně zamířil domů.

Já se překonávám :D tohle je snad nejdelší kapitolka. Užívejte, doufám že se líbí. :) °*°