Beze strachu

1. kapitola

ona:

"O-Opravdu se vám omlouvám" vykoktala jsem. "Za co se prosimtě omlouváš? Zlatíčko všichni pro tebe chceme to nejlepší." usmála se na mě maminka.  Omlouvala jsem se protože....se bojím jít sama do nové školy. Ano je to trapné a ano je mi už skoro šetstnáct, ale nemůžu si pomoct. Je to moc .... Děsivé. Běhá mi z toho mráz po zádech jenom na to pomyslím.  Mamka na mě mávne, že mám jít za ní. Nejistě jsem vyklopýtala ze dveří a pořádně se rozhlédla jestli někde  nejsou nějací psi, černé kočky a nebo nějací pavouci. Nikde nic takového. Uffff... Dojely jsme autem před obrovskou budovu mé nové školy. "Pojď" mávla mamka a otevřela mi dveře. Pomaloučku jsem vystrčila ven jednu nohu, pak druhou, pak už to ale mamka nevydržela chytla mě za ruce a vytáhla mě do stoje. "To zvládneš" mrkla na mě a zanechala mě tu jen s letmým polibkem do vlasů. Snažila jsem se  uklidnit třas  mých rukou. Nádech a výdech. I přez to jsem se neubránila tomu abych si nevyhledala únikové cesty a nevypočítala nejmíň dvacet katastrofických scénářů. Děsím sama sebe, já vím, ale co když se jeden z nich stane není lepší být připravená? S hlubokým výdechem, žaludkem jak na vodě a gumovýma nohama jsem vyšla ke školní budově "Héééj pozooor" uslyšela jsem jekot za mnou.Co to? jen jsem si to pomyslela už jsem se válela na zemi pod někým dalším, kterému to asi přišlo velice vtipné. Rozklepala jsem se od hlavy až k patě....lidé... Špatně se mi dýchalo a točila se mi hlava "Jsi v pohodě?" zeptala se mo je osobní lidská lavina. "Haloooo?" zamával mi před očima aniž by se uráčil slézt.  Nechci s ním mluvit. Co to má znamenat? Ať ze mě sleze..  Zakroutila jsem hlavou a už jsem cítila první slzy, které se draly z mých očí.