Beze strachu

22.kapitola

on:

Vzbudil jsem se docela brzo na to že byla sobota. Běžně jsem vegetoval až do jedenácti, ale dneska jsem byl tak nervózní, že to prostě nešlo. Snad poprvé v životě jsem se díval z okna svého pokoje na prázdou ulici v sedum hodin ráno o víkendu. Naoranžovělá záře sluníčka se pomaloučku rozlévala po domcích a zahradách a snažila se zahřát už zchládlou zemi, která v nejbližší době zmrzne. Barevné listí se třrpotalo v lehkém vánku a tu a tam jeden z nich vzdal svůj boj a pustil se větve. Zazíval jsem a protřel si oči. Pomalým krokem jsem se vydal do kochyně a doufal, že se nepřerazím na schodech, které pro mě v tomhle raním rozespalém stavu znamenaly nebezpečnou překážku. Dopotácel jsem se do prázdné kuchyně a postavil vodu na kávu, z obyváku se ozývalo kňourání televize, což znamenalo, že je Naty vzhůru. O Samovi jsem ani nepřemýšlel, ten se probudí až někdy odpoledne, aby se pak na noc někam vypařil, možná zase hrát s tou svou kapelou nebo prostě jen prochlastat peníze z brygády. Zašklebil jsem se nad představou alkoholu, člověk je schopný udělat děsné věci , když je pod vlivem, pro bratrovo dobro jsem doufal, že se snad nikdy neopil až do němoty. Pár mých kamarádů to už zkusilo a jednomu museli pumpovat žaludek, když si vzpomenu jak jsem pro ně někdy o půlnoci jel a vezl je do nemocnice , tak si to rozhodně nechci opakovat. Z myšlenek mě vytrhlo zapípání konvice a znám zvuk vařící se vody. Vyštrachal jsem hrnek a nasypal do něj trošku toho hořkého prášku, který mi snad poskytne energii na to nekonečné dopoledne.

Okolo dvanácté už jsem byl oblečený a připravený vyjít. Ignoroval jsem zvědavé pohledy rodičů a vyklopýtal z domu s půlhodinovým náskokem. Co se má vzít na první rande? Je tohle vůbec rande? A jestli ano, tak jak by to mělo vypadat? Kam ji vlastně vezmu? Pozval jsem ji aniž bych nad tím přemýšlel, jen jsem prostě chtěl vidět a nepředpokládal jsem, že hned na poprvé kývne! Bezradně jsem se rozhlédl po ulici. Přímo naproti bylo otevřené květinářství. Je to možná hodně klišé, ale byl jsem nervózní a tak jsem tam nakonec vlezl. Kytka přece nemůže nic pokazit ne? Hleděl jsem na to nepřeberné množství zeleně v té malinké místnůstce a přišlo mi téměř nemožné, že se to tam všechno vejde. Zvduch byl prosycený směsicí vůní a vytvářely jakýsi nový těžký květinový odér, který nebyl nepříjemný na krátkou dobu, ale celý den bych tu trčet nechtěl. ,,Máte přání?" ozval se kdosi zezadu váz. ,,Mno... mohl byste mi pomoci?" vysoukal jsem ze sebe nejistě a vzhlédl k blížícímu se zaměstnanci ,,Chrisi?!" - ,,Johne?" vyhrkli jsme najednou. ,,Co tady děláš? Tvoje mamka má přece narozeniny až za měsíc." předběhl mě. Zrudl jsem ,,To není pro mámu... Navíc bych se mohl ptát stejně! Co tu děláš ty?" zvedl jsem obočí. ,,Hmm... no myslel jse že jsem ti to už říkal. Mám tu brigádu na pár dní v týdnu včetně soboty. Posloucháš mě někdy vůbec?" Ledabyle přerovnával narůžovělé karafiáty ,,Aha to jsem asi nedával pozor.... Ale proč kytky?!" rozhodil jsem rukama. ,,Mohl bych se ptát stejně." citoval posměsně moje předešá slova. ,,Dobře dobře nechme toho." povzdechl jsem si. ,,Ok, no známá mojí matky potřebovala nějakou pomoc, řekli  mi, že je za to dobře zaplaceno a kývl jsem. Naneštěstí jsem skončil tady, nejsem z toho dvakrát vodvázanej, tekže bych ocenil kdyby ses o tom moc nešířil."

,,Copak jsem někdy něco vykecal?" bránil jsem se. ,,Promiň, ale myslím, žes to byl zrovinka ty kdo vykecal klukům, že jsem se strachy poblil před tou horskou dráhou. Celej měsíc si mě pak dobírali!" vyčetl jsem mu zpětně. ,, To byla sranda! Fakt to nic nebylo!" zachechtal se už uvolněně. Ušklíbl jsem se. ,,Tak co bys teda potřeboval, když to není pro tvoji mamku?" zvědavě na mě zamrkal. ,,No já nevím, nevím jestli bych měl vůbec nějaký kytky brát..."

,,No tak to ti asi moc neporadím, ale kytkou nic nepokazíš." zopakoval moje myšlenky. ,,Je to pro Evee, tak co? Co by se jí mohlo líbit?" upřel jsem na něj prosebně oči. Chvíli tam stál naprosto nezůčastněně opřený o pult několikrát zamrkal, než mu došlo co jsem řekl. ,,POČKAT! Myslíš tu Evee, tu která skoro nemluví, vyhýbá se lidem jak jen to jde a rozklepe se při každým pohledu? Tu holku, co z tebe je věčně napjatá, nebo byla.... pokud mi něco neuniklo a... teda, ona je napjatá jen když jsem s tebou já že?" pomaloučku se klidnil. ,,Jo tu myslím, ale nevím jestli je napjatá kvuli tobě, mohlo by toho být víc, nicméně." Vysypal jsem ze sebe na jeden nádech ,,co myslíš že s jí bude líbit?" Promnul si bradu ,, Jdi do něčeho na pohled nemoc honosného, takže rozhodně ne růže, nebo tulipány, ani lilie. Ona je taková nenápadná a křehká..." Porozhlédl jsem se po květech a pak jsem to našel ,,Co tohle?" ukázal jsem na malou kytičku modro-fialových fialek přesně v barvě jejích očí ,,Myslím že to by šlo!" ukázal mi palce nahoru. ,,Tak ty." kývl jsem úlevně a vytáhl jsem bankovku, ale John nad tím jen mávl rukou ,,Zatáhnu to za tebe, přece jen jde můj chlapeček na své první rande!" zamrkal na mě a začal se tlemit ,,Hej! Není to poprvé!" vrazil jse mu pořádnou ránu do ramene ,,Ok,Ok. Soráč, ale nevzpomínám si, že bys kdy byl tak nervní, když pominu tu slavnou dráhu." nachvíli se zamyslel ,,hele hlavně ji nepoblij, asi by nebyla moc nadšená." Pronesl naoko vážně, ale ke konci už mu divoce cukaly koutky ,,Hej! Nech toho radši mi dej tu kytku a já vypadnu!" zavrčel jsem na něj uraženě. Se smíchem mi podal tenký svazek květin a utřel si ruce do divné pracovní zástěry, které jsem si všiml až teď. Byla světle zelená s růžovým okrajem a na náprsní kapsičce byla připnutá stejně růžová kartička na které bylo napsáno Johník <3. ,,Slušivej vohoz." Poznamenal jsem a vyrazil ven. Přes výlohu jsem ještě sledoval jak mu úsměv tuhne na tváři a naštvaně škube za lem své uniformy.

Takže po menší pauzičce je tu nová část. Je to zase o ničem hah, ale slibuju že příští kapitolku uiž se dočkáte té schůzky :D Díky moc  za čtení voty a komenty dělá mi to radost :3 °*°M