Beze strachu

19.kapitola

ona:

,,Nikdy jsem nevěřial že by to mohlo být možný, chápete? Vždycky jsem byla distancovaná a najednou...bum! Prostě to stále nemůžu pochopit." pochodovala jsem po prcovně doktorky Turnerové a horečnatě jí líčila své dojmy. ,,A nemyslíš si, že sis tu distanci vytvářela sama?"

,,Ne to mě nikdy nenapadlo... je to možný, bojím se různých věcí a nepotřebuju k tomu ani podnět, děje se to bez mýho vědomí, takže proč ne? Možná si za všechno můžu sama." pokrčila jsem rameny a přitiskla dlaň na velké prosklené okno ,,Ale jedno vím jistě. S nikým mimo rodinu jsem si tohle nedovolila."

,,Tohle?" zamrkala a ťukla perem několikrát do desek. ,,No nevím jak to vysvětlit, ono jde spíš o pocit než cokoli jiného." 

,,Vee, ale tady se mluví výhradně o pocitech, takže nechápu o co se tu snažíš, jen si hezky sedni a všechno mi to pověz."

,,To nepujde. Já prostě nemůžu sedět, je to divné a vůbec stresující, zvlášť když na mě vždycky tak čučíte, jako byste mi chtěla udělat díru do hlavy. Ani náhodou! Nesednu si!"

,,Buď trochu rozumná, víš, že není možné fyzicky abych toho byla schopná." usmála se trochu křečovitě a bylo vidět, že jí dochází trpělivost. ,,Jo ale to neznamená, že byste nechtěla. Jenže to je teď vlastě jedno, ne?" a aby byla spokojená popošla jsem k ní blíž a obrátila se čelem. Vypadala spokojeně alespoň s tímhle a tak jsem spustila. ,,Pamatujete, jak jsem vám dříve říkala, že mě svým způsobem děsí, ale není to takové jako u jiných?" nečekala jsem na odpověď ,,Myslím, že jsem na to přišla. Já....asi jsem se spletla, totiž, vždycky když se to- ten strach- blíží, tak je to stejné: divný pocit v žaludku jako na na vracení, třas, horko a zima, jako bys emoje tělo nemohlo rozhodnou jak mu je. Ale nesejde na situaci a pokaždé to začíná u žaludku, takže pokaždé, kdy mi byl na blízku, jsem se snažila se od něj dostat co nejrychleji pryč. Utéct. Něco udělat! Zároveň jsem nechtěla odejít, ale co je lepší? Je dobře, aby mě viděl v naprostém sevření té nečirejší paniky, co vypadá a není daleko od šílenství?" na chvíli jsem se odmlčela,abych slyšela rychlé škrábání jak si doktorka zapisovala poznámky. Zhluboka jsem se nadechla a klidněji už pokračovala ,,Nakonec jsem stejně neměla moc na vybranou, on se vždycky záhadně vynořil pokaždé, když mi bylo úzko a poskytl mi jakousi únikovou cestu. A časem.... asi jsem přestala tu nevolnost tolik vnímat a možná..." zatla jsem dlaně v pěst ,,Myslíte, že ho jen využívám?"¨zděšeně jsem dosedla na okraj měkkého křesla. ,,Jak myslíš, že ho využíváš?" doktorka si sundala brýle a promnula si oči. ,,Že zneužívám jeho přítomnosti, používám to jako výmluvu a utíkám od problémů."

,,A opravdu od nich utíkáš?" nedala pokoj se svými otázkami, ale neodpověděla. Musela jsem se zamyslet. Svůj strach z davů, nebo z bouřek jsem jakýmsi záhadným způsobem zvládla, ale jen za jeho přítomnosti. Když jsem se později rozhodovala třeba jen vyjít na terasu a kdesi v dáli zahřmělo, okamžitě jsem se stáhla a už o tom ani neuvažovala, protože to nebylo možné. Nedokázala jsem to sama, ale s ním to šlo líp. Byl něco jako otupující prášek, který jsem dřív brávala. Když byl se mnou šlo jen s těží vnímat cokoli jiného. Pousmála jsem se nad tímto vědomím. ,,Uvidíme se příště." zvedla jsem se z divanu ,,Evanee, ale ty jsi mi neodpověděla na otázku." křikla na mě Turnerová. ,,Vy mně taky ne." zaškebila jsem se a zavřela za sebou dveře.

Snad nezklame trošku nudnější část, al je tu i pár drobnějších a taky trošku důležitých věcí. Kdybyste něčemu nerozuměli stačí se zeptat, dneska jsem trochu mimo, takže je možné, že v tom bude trošku zmatek :D :)) moc se omlouvám. Pište názory, budu se těšit °*°M