Beze strachu

30.kapitola

on: 

Většinou mě mamka pověří i zábavnějším úkolem, jako je třeba donést tátovi do služby oběd nebo něco podobného. Dnes je to však na neštěstí nudný nákup, na který jsem jel se Samem, než se zdejchl se slovy, že mají s klukama z kapely nácvik kdesi u někoho v garáži. Takže tu teď pochoduju s košíkem zpola naplněným klasickými potravinami a zpola potřebami pro batolata, jako jsou třeba plíny,za které jsem si zasloužil ne jeden pohled tipu : ,A nejsi ty úchylák chlapče?' Se zaskřípěním zubů se podívám na další položku na seznamu a modlím se, aby to nebyla věc typu tampóny, nebo dětský zásyp. Lak na vlasy, je to strašné, ale lepší než dříve jmenované věci. Pomalu projíždím mezi regály a tu a tam zavadím pohledem o pár věcí jako je balená voda, nebo tabulková čokoláda, když si všimnu jedné věci. Zastavím se prohlédnu si ji. Jsem zrovna v oddělení dámské módy a bižuterie, takže ten ,kdo mě už dříve dnes viděl, si o mně musí myslet dost zásadní věci. Pro teď se tím ale nezabývám. Černý tenký řemínek spletený z kousků kůže a na kterém se třpytí pár písmenek posázených kamínky. Tvoří jedno slovo : courage¨(odvaha). Bez zaváhání ho přihazuju do košíku a pokračuji mnohem lépe naladěn než předtím.

Abych ještě vysvětlil svou rozhořčenost nad tímto úkolem: ve stejný den jsem se měl ještě vidět s Vee, ale jak se stalo jakýmsi blbým zvykem, neuvěřitelně mě to znervózňovalo. má nervozita měla několik stupňů. Prvním a nejslabším projevem bylo podupávání a popotahování za lem trička. Druhý byl už značně nápadnější. Často obsahoval chození z jednoho konce místnosti do druhého, pohupování se na židli a dokonce i slabé broukání jakési stupidní písničky, co hráli ráno v rádiu. Nakonec třetí a nejhorší, tyto příznaky nebyly tak viditelné, ale naprosto mě ničily zevnitř. Mohl jsem jen polehávat a posedávat, nebo být zkrátka rozpláclý na něčem měkkém, protože se mi podlamovala kolena a žaludek jakoby mi svírala ledová pěst.

Protože už venku patrně přituhlo, vytáhl jsem svůj dlouhý kabát a šálu, nemohl jsem zapomenou ani rukavice. Ty jsem narval společně s malým ozdobným váčkem do kapsy, do druhé jsem vrazil klíče a vyrazil jsem ven. Dech se mi v malých obláčcích srážel před obličejem a vzduch mě štípal do tváří.

Když jsem se dostal k jejich domu, zahlédl jsem, jak se mihl její obličej u okna do obýváku. Za tři vteřiny se tam objevila Becca, která se na mě zazubila a ukázala palce nahoru. Trošku rozpačitě jsem ji odpověděl zamáváním a nepatrným úsměvem. V tento okamžik se normálně dostaví nejhorší příznaky nervozity, ale dnes ne. Jako bílé světlo na konci tunelu. Jako nejlákavější vůně linoucí se z kuchyně, když jste na smrt vyhládlí. Jako oblíbená písnička , kterou zaslechnete v rádiu, když máte náladu pod psa, ale díky ní se můžete a dokážete usmát. Otevřely se dveře a z nich vyklopýtala přímo ke mně. Svou zelenkavou bundu vyměnila za tmavě modrý kabát z podobného materiálu jako byl ten můj. Černou šálu okolo krku a vlasy měla stažené do volného copu. ,,Ahoj," na tváři polovičatý úsměv, který mám tak rád. Tváře se mi rozhořely, musím připustit, že ne v důsledku chladného větru. ,,Ahoj." natáhl jsem k ní ruku, ,,Půjdem?" její droboučká dlaň vklouzla do té mé.

Všechno by bylo bývalo nádherné příjemné, nebýt vražedného pohledu jejího tatíka, který se mi zabodával do zad, až do té doby než jsme zmizeli za rohem.

Soo, jako pokaždé, po delší době se mi podařilo vytvořit něco, co má více méně (spíš méně než více :D) hlavu a patu. Jsem připravena přijmout vaši kritiku. Tak jen do mě a nešetřete ostrými výrazy :D !

KK vtipkuju :D hodnoťte jek uznáte za vhodné, z každou reakci jsem neuvěřitelně vděčná :)) °*°M