The Smell Of Roses [CZ]

2. kapitola

William

Do kufru jsem hodil poslední kus oblečení a s vynaložením obrovské síly jsem ho zavřel a úspěšně zazipoval. Naposled jsem se rozhlédl po pokoji, kde jsem poslední dva měsíce přebýval. Skenoval jsem každý milimetr. Nejspíš jsem si to tady chtěl vrýt do paměti, kdybych už se nikdy nevrátil. S tichým povzdechem, který opustil má ústa, jsem scházel dolů po schodech. V ruce jsem nesl kufr, který mi přišel těžší, než v den, kdy jsem sem přijel. Při každém kroku, když mé nohy dopadly na dřevěné schody, dřevo zavrzalo. I tahle nepříjemná maličkost, kterou mě vždycky Kyle vzbudil, mi bude chybět. Všechno mi tady bude chybět.

‘’Kyle!’’ zakřičel jsem v předsíni. Kufr jsem položil na zem a rozhlédl jsem se kolem v úmyslu najít mého kamaráda. ‘’Kyle, už musím vyrazit, abych byl do večera doma!’’ Na tuhle větu už slyšel. Vypochodoval z obýváku. Blonďaté vlasy měl jako vždy upravené gelem. Jeho tělo zahalovaly jenom černo-zelené kraťasy. Neobtěžoval si obléct tričko.

Přitáhl si mě do kamarádského objetí a rukou mě poplácal po zádech. Odtáhl se ode mě se slovy, ‘’jsi tady kdykoliv vítaný’’, na což jsem jen souhlasně kývl hlavou, ale uvnitř sebe jsem měl pochybnosti, jestli se sem ještě někdy vrátím.

‘’Nicole tě taky určitě ráda uvidí,’’ hravě na mě mrkl. Zakoulel jsem očima nad zmínkou jejího jména. Nicole. Už jenom to jméno v sobě neneslo ani trochu dobra.

‘’Pozdravuj Naomi,’’ pokusil jsem se o úsměv. Kyle kývl hlavou. Naposled jsem se rozhlédl po domě, ve kterém jsem strávil těžké i skvělé chvíle a s kufrem v ruce vyšel z domu. Okamžitě jsem zacítil vůni moře a písečné pláže. Slunce hrozivě pálilo, i když zítřejším dnem oficiálně začíná září.

Odemknul jsem auto, do kufru jsem hodil to těžké, přeplněné zavazadlo a naposled jsem mávl Kylovi. Nasedl jsem dovnitř, oči si zakryl černými slunečními brýlemi a vyrazil na pětihodinovou cestu, kterou jsem si zpříjemňoval písničkami vyhrávajícími z rádia. Tiše jsem si pozpěvoval a poťukával prstem do volantu. Kompletně jsem vypnul. Nesoustředil jsem se na nic jen na řízení a dodržování předpisů. Pro jednou jsem na nic nemyslel a mohl se uvolnit.

                                                                    ***

Projížděl jsem mně moc dobře známým městem. Bloomington. Sevřel se mi žaludek a pocítil jsem v sobě značnou nervozitu. Bál jsem se. Ani nevím čeho, ale prostě jsem se bál. Chtěl jsem se vrátit. Smykem otočit auto a uhánět zpět. Protože tam jsem mohl být, kdokoliv mě jen napadl. Tady mám roli už dávno určenou. William Danson.  Tajemný zbabělec, který všem nakonec jen ublíží.

Poznal jsem ulici, kterou jsem projížděl. Přestal jsem se soustředit na cestu před sebou. Stejně na ni nebylo ani jedno auto. Pozoroval jsem domy míhající se kolem. Nebylo těžké najít ten, který jsem hledal. V tom momentě, kdy jsem ho viděl, se do mě nalila lítost. Lítost z toho, že jsem nenechal oči upřené na pusté silnici před sebou. Protože jakmile jsem viděl jejich dům, před očima se mi zjevila ona. A já okamžitě zacítil ty pocity. Emoce. Bolest. Cítil jsem, jak to ve mně vše roste. Myslel jsem, že jsem se toho zbavil. Odstranil to. Přenesl se přes to. Že to všechno zmizelo. Ale to byl omyl. Jen jsem to tlačil do úzadí a právě teď to znovu vyplavalo na povrch. Všechno bylo zase zpátky.

Omluvám se, že tyhle dva začáteční díly byly hrozně krátké, ale je to teprve rozjezd. Slibuju, že ten další bude delší :D. 

Děkuju Vám za všechno.