The Smell Of Roses [CZ]

28. kapitola

Elizabeth

‘’Je ten stupidní blonďák vážně zase zpátky?’’ promluvil na mě Aaron, když jsem si zavazovala tkaničky na teniskách. Lekla jsem se, a proto jsem okamžitě po zaslechnutí jeho chraplavého hlasu mírně nadskočila. Vstala jsem z dřevěného botníku, oprášila jsem si neviditelný prach z džínů. Souhlasně jsem kývla hlavou. Zaznamenala jsem, jak Aaron zaťal ruce v pěst. Začínal mě děsit.

‘’Sakra!’’ zakřičel a vší silou vrazil pěstí do futer. Zmateně jsem se na něj dívala. Než jsem stihla cokoliv říct, Aaron zmizel v obýváku. Převládal ve mně zmatek. Nejméně deset minut jsem nehybně stála a zírala na rám dveří, do kterého Aaron vrazil pěstí. Pak jsem se konečně vzpamatovala a vydala se na cestu do školy.  

Venku bylo typické podzimní sychravé počasí. Nebe bylo zatažené a mraky se chystaly propustit déšť. V takovém počasí si vždy přeju být doma s teplým čajem v ruce. Ráda se dívám na kapky, které dopadají na mé okno. Miluju déšť. Je to počasí, ve kterém se nejlépe přemýšlí a uspořádávají myšlenky.

Když jsem pocítila, jak na mou kůži dopadají první kapky, na hlavu jsem si nasadila kapuci mé šedé mikiny. Přidala jsem do kroku a hnala se do školy. Potkávala jsem různé druhy studentů. Někteří doslova utíkali, protože se báli, že jim déšť zkazí účes, nad kterým strávili hodiny, ti další se loudali a bylo jim naprosto ukradené, že dojdou naprosto promočení.

Vkročila jsem do školy, z hlavy jsem si sundala kapuci a párkrát si prohrábla vlasy, které mi určitě musely stát do všech světových stran. Na chodbě probíhala naprostá panika, ostatně jako vždycky. Studenti pobíhali kolem s papíry nebo učebnicemi v ruce, vráželi do ostatních, mluvili tak hlasitě, že pro mě byl problém slyšet i mé vlastní myšlenky. Tohle naprosto nenávidím. Uspěchané ráno, kdy vám každý daruje jenom nepříjemný pálivý pohled, a vy litujete, že jste raději nezůstali doma.

Otevřela jsem mou skříňku a vytáhla z ní učebnici angličtiny. S hlasitým bouchnutím, za které jsem si od některých vysloužila vražedný pohled, jsem ji zavřela a našla učebnu, kde se bude hodina odehrávat. Posadila jsem se na mé typické místo, na stůl jsem položila učebnici a propisku pro případ, že by nám učitel poručil, abychom si něco zapsali. Složila jsem si hlavu do dlaní a čekala na utrpení.

***

Během oběda jsem jako obvykle hledala volné místo k sezení. Očima jsem skenovala jídelnu. V rukách jsem svírala tác, na kterém ležel talíř plný jídla. Vykročila jsem k poslednímu volnému stolu. Nebyla jsem ani metr od něj, stačil jeden krok, ale parta kluků s bicáky, většími než je Alabama, se rozhodla zasednout mi i tenhle poslední stůl. Nezbývalo mi nic jiného než si k někomu přisednout. Jako nejlepší volba se zdála parta šprtů, která měla u stolu ještě další tři volná místa. Pokrčila jsem rameny a posadila se na židli vedle holky s brýlemi stejnými, jako měl Harry Potter. Všichni z nich mi věnovali udivené pohledy, na což jsem se jenom rozpačitě usmála a dala se do jídla. Vidličkou jsem bodala do podrážky, která se ve školní jídelně nazývala jako kuřecí maso, prohrabovala jsem se v rýži a míchala ji se šťávou, která rozhodně nevypadala chutně.

‘’Proč sis nepřišla přisednout k nám?’’ vyrušil mě známý hlas. Vystřelila jsem hlavu do vzduchu a dívala se na blondýnu s modrýma očima, která byla ještě nedávno má nejlepší kamarádka. Pokrčila jsem rameny. Stacy se posadila naproti mně. Divila jsem se, že kluk s pihami vedle ní nedostal infarkt. Zčervenal jako rajče, zdálo se jako by se dusil.

‘’Dlouho jsme se neviděly,’’ věnovala mi malý úsměv. Soustředěně se na mě dívala. Připadalo mi, jako by zjišťovala, co se na mě za tu dobu změnilo.

‘’Míjely jsme se,’’ přikývla jsem.

‘’Měly bychom se zase začít vídat,’’ pousmála se, ‘’chybíš mi, Lizz.’’ Nevěřila jsem jí to. Zatímco její ústa říkala, že jí chybím, její oči říkaly něco naprosto jiného. Neřekla jsem ani slovo. Jenom jsem kývla hlavou. Přála jsem si, aby odešla a nechala mě být. Ztratila jsem k ní všechnu důvěru, a i když vážně potřebuju člověka, kterému bych se mohla se vším svěřit, ona to není a nikdy už nebude. Kdoví jestli se za pár měsíců nestaneme rivalkami.

Stacy to pravděpodobně pochopila. S hlasitým zavrzáním se odsunula na židli a vstala. ‘’Tak… se uvidíme.’’ S tímhle odešla ke stolu, kde seděly její nové kamarádky. Byly to přesně ty holky, se kterýma jsme před nedávnem byly v klubu. Překvapovalo mě, jak moc si s nimi Stacy rozuměla. Dřív je vždy odsuzovala a nenašla pro ně jiná než škaredá slova a teď… bez nich nemůže dýchat.

Odnesla jsem tác s nedojedeným jídlem a zamířila na poslední hodinu. Měli jsme ekonomiku a já plánovala celou hodinu proležet na lavici s hejnem myšlenek v mé hlavě, ale učitel měl očividně jiné plány. Ještě nás ani nepozdravil a už rozdával papíry, na kterých byly natisknuté otázky.

‘’Tenhle test je jeden z nejdůležitějších za celý tenhle rok,’’ řekl, jakmile rozdal všechny papíry a my se měli dát do práce.

‘’Děkujeme, že jste nám o něm řekl,’’ pronesl drzý kluk na úplném konci třídy. Učitel mu věnoval přísný pohled, ale dál to nerozebíral.

Odpovídala jsem na otázky, na které bych neznala odpověď ani, kdybych se to učila tři dny. Prakticky jsem si všechno vymýšlela. Nezajímalo mě, že dostanu špatnou známku, nemělo by mi to zhoršit průměr. Se zazvoněním jsem hodila propisku do kabelky, přehodila jsem si ji přes rameno a vyplněný test položila učiteli na stůl. Byla jsem jedna z prvních, kdo vyšel ze třídy. Všichni ještě horlivě pracovali.

Našla jsem svou skříňku, vložila do ní všechny učebnice, které nebudu potřebovat a nechci se s nimi tahat domů a pomalými kroky jsem kráčela chodbou. Jednou rukou jsem držela přezku kabelky, aby mi nepříjemně nenarážela do stehna, tu druhou jsem měla zastrčenou v kapse mé teplé mikiny. V hlavě se mi objevovaly různé myšlenky, ať už to byly ty nedůležité o dnešním testu z ekonomiky, nebo ty důležitější, ale zároveň i protivnější. Nevnímala jsem nikoho a nic kolem sebe. A to jsem nejspíše měla.

Kolem mého pasu se pevně obmotaly dvě silné ruce. Než jsem stačila nějak zareagovat, vzpamatovat se, vyjeknout, zatáhly mě do prázdné třídy.