The Smell Of Roses [CZ]

8. kapitola

Elizabeth

‘’Ahoj, Elizabeth,’’ pronesl hravým hlasem a já se otřepala zimou nad způsobem, jakým vyslovil mé jméno.

‘’Brandone,’’ kývla jsem hlavou. Do tónu mého hlasu jsem přenesla otrávenost a opovržení. Nikdy jsem tohohle kluka neměla ráda. Den, kdy se odstěhoval stovky kilometrů daleko, se pro mě stal nezapomenutelnou událostí. Ale teď se očividně vrátil. Myslela jsem, že na Monteho párty byl jenom náhodou. Že třeba jenom přijel navštívit rodiče a večer si přišel zpříjemnit alkoholem. Doufala jsem v to. Ale mé doufání přišlo na zmar.

‘’Proč jsi ode mě nepozdravovala Aarona?’’ zvednul obočí a znovu si mě přeměřil pohledem. Jeho zrak mě děsil. V jeho přítomnosti jsem se cítila nesvá a mohla jsem jenom děkovat bohu, že Aaron byl stále tady.

Pokrčila jsem rameny, ‘’zapomněla jsem, promiň.’’ Vlastně jsem se ani nesnažila znít nějak omluvně a překvapeně z toho, že jsem zapomněla. Neměla jsem sílu na to předstírat a lhát. Nejraději bych mu řekla pravdu. Pověděla bych mu, že ho nemám ráda a že nechci, aby se s ním Aaron znovu začal vídat, ale k takovému chování jsem nebyla vychovaná, ani to v sobě nemám. Nedokázala bych být takhle nezdvořilá.

‘’Brandon si jen přišel popovídat. Za pár dní znovu odjíždí do školy a přece víš, jak dlouho jsme se neviděli,’’ promluvil Aaron a lehce se usmál. Oblila mě úleva, když jsem zaslechla větu, že se za pár dní vrací do školy. Cítila jsem v sobě blažený pocit. Na tváři se mi rozlil úsměv.

‘’Tak to vás nebudu rušit,’’ řekla jsem a už chtěla odejít a zbavit se té nervozity z Brandonovy přítomnosti, ale zastavil mě jeho hlas.

‘’Uvidíme se, Elizabeth.’’ Doufám, že ne. Znovu jsem pocítila husí kůži přejíždějící mi po zádech. Zhluboka jsem se nadechla a vytvořila ten nejdokonalejší, ale zároveň nejfalešnější úsměv na světě. Vyslala jsem ho Brandonovým směrem a beze slova konečně odešla. Neměla jsem k tomu žádný pádný důvod, ale prostě jsem si ho už nikdy nepřála vidět. Škoda, že tohle přání bylo nesplnitelné.

Will

‘’Williame!’’ slyšel jsem své jméno vycházející z matčiných úst. Tiše jsem si povzdechl a uhasil rozkouřenou cigaretu.

‘’Williame!’’ zakřičela znovu, na což jsem se konečně uráčil vstát z postele a sejít dolů do kuchyně, kde se za pár minut bude odehrávat společná večeře… jako každý večer. Tichá, zabíjející večeře ve společnosti mých rodičů, kteří mě nemůžou vystát.

Posadil jsem se za stůl. Neuráčil jsem se počkat, než všichni zasednou a začneme společně jíst, prostě jsem se pustil do připraveného jídla. Házel jsem do sebe italské těstoviny polité smetanovou omáčkou a přál si konečně vypadnout z tohohle rodinného kruhu.

V místnosti se ozývalo jenom cinkání příborů narážejících do keramických talířů. Ve vzduchu kolovala pochmurná atmosféra. Ticho mě jedlo za živa. Otec ani jednou nepromluvil a má matka úspěšně kráčela v jeho šlépějích. V jejich přítomnosti jsem si vždy připadal jako nezvaný host. Jako někdo, kdo by měl zmizet, dokud může. Pokaždé, když se na mě jeden z nich podíval, cítil jsem, jak se mi jejich zrak zarývá pod kůži a propaluje mě skrz na skrz. Vždycky jsem věděl, že mě nenávidí, jen mě stále dokáže překvapit, jak moc. Jak moc by si přáli, abych nahradil Tylerovo místo a on by byl ten, který by s nimi právě teď seděl u tohohle stolu. Jak moc mě nemůžou vystát. Jak musí vynaložit všechny síly jen, aby se na mě dokázali podívat. Za ty roky jsem si zvyknul. Pořád to bolí a uvnitř mě to zraňuje, ale snažím se to nevnímat.

Vložil jsem špinavé nádobí do dřezu a se skloněnou hlavou vyšel z kuchyně. Hluboce jsem si oddechl, když jsem konečně opustil dusný vzduch, který v kuchyni začal stoupat. Zamknul jsem se v pokoji a neplánoval vyjít dřív, než na zazvonění budíku oznamujícího mi povinnost vstávat do školy.

Jakmile se mi v hlavě objevilo slovo ‘škola’ začal jsem se cítit stejně mizerně jako před pár minutami. Zmizí vůbec někdy tenhle pocit mizernosti? Viny? Bídnosti? Ubohosti? Zraněnosti? Věděl jsem, že pokud pro to nic neudělám, ty pocity tady stále budou. Věděl jsem, že to konečně musím vyřešit. Musím ji donutit, aby se mnou mluvila. Musím donutit sám sebe, aby ze mě vyšlo víc než pět slov. Musím s ní konečně mluvit. Potřebuju s ní mluvit. Potřebuju ji.

Vím, že teď poslední dobou píšu srašně krátké části. Nechci si stěžovat, že nemám čas, ale já ho vážně nemám. Snažte se to prosím pochopit. Děkuju. Zbožňuju Vás!!!