The Smell Of Roses [CZ]

22. kapitola

Elizabeth

Stmívalo se a mně se pomalu zavíraly oči. Přemáhala mě únava, ale já s ní úspěšně bojovala. Snažila jsem se ani jednou nezavřít oči, protože kdybych to udělala, definitivně bych usnula. Hlavu jsem měla opřenou o opěradlo a zírala jsem ven z okna na ulice osvětlené pouličními lampami. V autě bylo celou dobu ticho. Ani jeden z nás se neodvážil promluvit. Will se pečlivě věnoval řízení a já jenom přemýšlela. V hlavě mi proudily různé druhy myšlenek. Nemohla jsem se jich zbavit a vyhnat je ven.

Přemýšlela jsem nad Aaronem, nad Stacy, nad mými rodiči, nad Brandonem a Lukem, jejichž návraty zpět do města nedokážu vyhnat z hlavy, a hlavně nad Willem. Celou cestu jsem se pokoušela udržovat oči jen na krajině míhající se kolem, ale nevycházelo mi to. Nejednou jsem se přistihla, jak po něm pokukuju a zkoumám každý centimetr jeho tváře. Pár pramenů tmavě hnědých vlasů mu neposedně padalo do čela. Oči měl upřené na pustou silnici před sebou. Rty měl po celou dobu vytvarované do rovné linie.

‘’Za chvíli jsme tam,’’ promluvil Will chraplavým hlasem. Kývla jsem hlavou.

‘’Kam vlastně jedeme?’’ Konečně jsem se odhodlala zeptat se, kam mě veze. Po celou dobu mě tahle otázka nezajímala. Bylo mi ukradené, kam jedeme, hlavně jsem chtěla vypadnout.

Pokrčil rameny. Všimla jsem si, jak zesílil jeho stisk na volantu. Nespouštěl oči z cesty před sebou. ‘’Do Martinsville… na místo, kde se ti bude líbit.’’ Vytvořila jsem malý, těžko viditelný úsměv.

Martinsville je malé město nacházející se nedaleko Bloomingtonu. Párkrát jsme tudy s rodiči projížděli na cestě do Indianapolisu, ale nikdy jsem se tam nezdržela déle než pět minut.

Will zaparkoval u krajnice, vypnul motor a tím mi dal pokyn k vystoupení. Vyskočila jsem ven a rozhlížela se kolem. Všude byly jenom cihlové domy a paneláky… nic jiného.

‘’Pojď,’’ kývl hlavou a dal se do kroku. S rukama v kapsách jsem šla hned vedle něj. Neměla jsem ani tušení, kam naše kroky vedou, a nechystala jsem se ptát, protože jsem věděla, že se to za pár minut dozvím.

Cestu nám znepříjemňoval studený podzimní vítr. Kolem nebylo ani živáčka. Slyšet byly jenom naše kroky dopadající na betonový chodník. Oblohy se zmocnila tmavá, večerní barva. Jediné světlo nám dávaly pouliční lampy, kvůli zatažené obloze nebyla vidět ani jedna hvězda.

Will se zastavil u polorozpadlé budovy, ke vchodu do ní nám bránila žlutá páska značící nebezpečí a možnost zřícení. Will se na ni chvíli díval, a pak svůj pohled nasměroval na mě. Pootevřela jsem ústa a skákala pohledem z budovy na Willa.

‘’Řekni mi, prosím, že ani neuvažuješ nad tím, že bychom tam vlezli,’’ pronesla jsem vystrašeným hlasem.

Zakroutil hlavou, ‘’nejdeme tam.’’ Okamžitě jsem v sobě zacítila úlevu a na rtech se mi znovu objevil malý úsměv… nejspíš to bylo předčasně.

‘’Jdeme na ni,’’ dořekl s ďábelským úsměvem na rtech. Zrakem jsem přejela celou délku budovy a zastavila jsem se na samém vrchu. Bylo to pekelně vysoko. Nebezpečně vysoko.

Zkřížila jsem ruce na prsou, ‘’v žádném případě.’’ Will mi daroval další ze svých úsměvů, po kterém se mi rozklepala kolena, udělal pár kroků ke žluté pásce a pozdvihl ji nahoru tak, abych mohla podlézt.

‘’Wille,’’ vyslovila jsem jeho jméno varovným a zároveň naštvaným hlasem, ‘’je to zřícenina! Kdykoliv může spadnout. Nechci být pohřbena zaživa betonem a kdoví čím ještě.’’ Will nad mou dramatičností pouze zakoulel očima.