The Smell Of Roses [CZ]

12. kapitola

Doporučuju, abyste si písničku na straně pustili až u konce (poslední strana). 

Elizabeth

Ráno jsem vyběhla z domu snad nejrychleji a nejtišeji za celý svůj život. Nervozita z toho, že potkám Aarona, mě donutila si pospíšit. Ani jsem se nenasnídala… Věděla jsem, že se mu nebudu moct vyhýbat do nekonečna, ale potřebovala jsem si v hlavě všechno uspořádat a vzít chování Stacy z jiné perspektivy. Možná mi vážně chtěla jenom pomoct. Možná neměla v plánu lepit se a usmívat se na každého kluka, na kterého padl její pohled. Možná Aarona vážně miluje a tohle byl jenom úlet… a třeba se po mém odchodu ani nic nestalo. Třeba odešla pár minut po mně… sama… domů.

Všechno tohle jsem si ale nejspíš jenom nalhávala. Znala jsem Stacy až moc dobře na to, abych věděla, že udělala pravý opak. Pěkně si s někým užila noc i s vědomím toho, že podvádí Aarona.

Zabouchla jsem skříňku tak hlasitě, že po mně pár procházejících studentů střelilo pálivým pohledem. Učebnice jsem si přitiskla blíž k hrudi a zamířila do třídy. Cítila jsem v sobě značnou úlevu při zjištění, že dnes nemám žádnou společnou hodinu s Willem. To bylo totiž poslední, co jsem potřebovala. Ještě jsem se přes to stále nedokázala přenést a už se mi na ramenou nakupily další starosti a trápení.

Posadila jsem se na židli. Hlavu jsem si opřela o dlaň a zahleděla se ven z okna. Podle pohybujících se větví a listů na stromech jsem poznala, že počasí se začíná měnit do podzimu. I když bylo ráno, obloha ztemňovala okolí. Slunce bylo zakryté hustými mraky. Všechno se přenášelo do podzimní, depresivní nálady. V hlavě mi hlavou proběhla jedna otázka. Jak tohle všechno zvládnu?

Učitel se vžil do povídání o druhé světové válce. Rozhlédla jsem se po třídě a všimla si znuděných pohledů vytvořených na tvářích všech spolužáků. Někteří si krátili čas kreslením nesmyslných obrázků do sešitu, hraním her na mobilu a někteří se oddali spánku. A já jenom po tomhle krátkém rozhlédnutí po třídě, začala našeho učitele litovat. Mluvil, ale nikdy ho neposlouchal… včetně mě. Každému byla jeho slova ukradená.  A on se mohl snažit sebevíc, ale naši pozornost si nezískal. Vinila jsem mou schopnost empatie, že jsem ho začala litovat a zamyslela se na něčím, co by mi vlastně mohlo být jedno.

Zvonek zazvonil a já byla odhodlaná najít Stacy. Očima jsem bloudila po chodbě a snažila se zaregistrovat její zářivé blonďaté vlasy. Netrvalo mi to ani deset sekund. Její neonové růžové tílko svítilo přes celou chodbu a způsobilo počáteční šok mým očím. Stála u skříňky a mluvila s jednou holkou z roztleskávaček. Dala jsem se do kroku a rázně se k nim přiblížila. Zkřížila jsem ruce na prsou a propalovala Stacy pohledem. Chvíli se na mě jen zmateně dívala, pak svůj pohled vrátila ke mně neznámé dívce a řekla, ‘’Corinne, promluvíme si později.’’ Poslala jí omluvný výraz. Corinne chápavě přikývla a sebejistě odkráčela pryč.

‘’Jaké bylo ráno?’’ zvedla jsem obočí. Ruce jsem měla stále zkřížené na prsou.

‘’Jak to myslíš?’’ odpověděla mi otázkou zmatená Stacy. V jejím hlase jsem poznala známku vystrašení a už jenom to mi dalo odpověď na všechno.

‘’Probudila ses sama… nebo s někým?’’ zeptala jsem se naštvaným hlasem. Opovrhovala jsem jí.

‘’Lizz…,’’ vydechla tiše a přerušila náš oční kontakt. Nejspíš se jí můj pohrdavý pohled dostával pod kůži. ‘’Mrzí mě, co se stalo. Já jen-’’ zlomil se jí hlas. V očích se jí začaly tvořit slzy.

‘’Ty jen co?!’’ Nenechala jsem se jejím viditelným smutkem obměkčit.

‘’Nechtěla jsem, aby se stalo to, co se stalo,’’ kousla si do rtu, ‘’zvrtlo se to a… nevěděla jsem, co dělám. Najednou jsem byla u něj v bytě a až tehdy jsem si všechno uvědomila.’’ Nemohla jsem se na ni ani podívat.