The Smell Of Roses [CZ]

5. kapitola

Elizabeth

V tom momentu jsem si přála zmizet. Přehodit přes sebe plášť a být neviditelná. Vytratit se z tohohle světa. Rozplynout se jako pára nad hrncem a už nikdy se neobjevit.

Nevěděla jsem, co dělat. Nevěděla jsem, jak se tvářit, jak působit, jak stát. Nevěděla jsem, jestli je dobrý nápad stále na něj upírat pohled. V té chvíli jsem nevěděla vůbec nic. Ničím jsem si nebyla jistá.

Bála jsem se. Bála jsem se toho, co řekne. Toho, co neřekne. Toho, jak bude znít jeho hlas a co za pocity ve mně vyvolá.

Zdálo se, jako by trvalo nekonečně dlouho, než ke mně konečně přistoupil. Zastavil se a já si přála, aby to neudělal, aby mě prostě jen minul a pokračoval dál v chůzi. Jeho oči mě zabíjely. Konečně jsem v nich mohla vidět všechny emoce, ale právě v téhle chvíli jsem o to nestála.

‘’Lizz,’’ zašeptal mé jméno a mnou přejela husí kůže. Bylo strašně zvláštní slyšet mé jméno znovu vycházet z jeho úst. Bylo to zvláštně uklidňující, ale zároveň bolestivé. Čekala jsem na další slova, ale on místo toho jen mlčel. Sklonil hlavu a upíral svůj zrak na jeho boty. Naštval mě. Vytočil mě tím, že stačí, jenom když vysloví mé jméno a já mám zase chuť brečet. V krku se mi vytvářel obrovský knedlík. Oči mě pálily. Srdce mě bolelo.

‘’Já…,’’ zvednul hlavu a znovu se na mě podíval. Zlomil se mu hlas. Nedokončil to, co měl na mysli. Už se mi ani nedokázal podívat do očí. A já se nedokázala podívat do očí jemu.

‘’Nech mě být,’’ pronesla jsem vážným hlasem. Hned po té, co jsem tuhle větu vyslovila, zalitovala jsem toho. Protože touhle větou nezničím jeho. Touhle větou zničím hlavně sama sebe. Naposled jsem se mu podívala do očí. Odehrávala se v nich válka všech citů. Všimla jsem si, jak měl dlaně stisknuté v pěst. Všimla jsem si, jak ze mě nemohl oddělat zrak.

Snažila jsem se vypadat neemočně. Bezcitně. Nezdemolovaně. Ale byla jsem si jistá tím, že to nefungovalo. Má snaha přišla vniveč. Musela jsem vypadat, jako bych se měla každou vteřinou rozbrečet. A já taky věděla, že se to stane. Jen, co se od něj vzdálím do bezpečné vzdálenosti, zase si pro jednou vypláču oči.

Nabrala jsem do sebe všechnu sílu, která mi ještě zbývala a otočila se. Pomalými kroky jsem se dala na odchod.

‘’Lizz,’’ slyšela jsem, jak za mnou ještě vyslovil mé jméno, ‘’prosím.’’ Nereagovala jsem. Pokračovala jsem v chůzi. Musela jsem odejít. Musela jsem konečně zmizet. Nezajímalo mě, že vyučování teprve začalo a mně ještě zbývá pět dalších předmětů. Bez dovolení jsem opustila školu. Šla jsem domů. Do bezpečí.

Bolelo to. Tak strašně to bolelo. Srdce se mi roztrhalo ještě na menší kousky. Mlžilo se mi před očima, kvůli slzám, které se mi v nich tvořily. Snažila jsem se předstírat, že jsem silná, ale po omylném vypuštění jedné slzy, jsem se zhroutila a pustila ven všechny. Po tvářích mi stékaly potoky slz, sotva jsem byla schopna vidět na cestu přede mnou. Vzlykala jsem a bylo mi naprosto jedno, že mě mohl někdo vidět. Doufala jsem, že si pláčem ulevím, ale nestalo se tak. Spíše se mi ještě přitížilo. Jako by se na mě kupila bolest při každé další slze, která se ztratila v potocích těch ostatních. Ruce se mi chvěly. Pokaždé, když jsem se dotkla mých tváří v úmyslu setřít slzy, ucítila jsem, jak jsou mé prsty strašně studené. Jako by mi odumíraly. Jako by se mé vnitřní umírání projevovalo na mých končetinách. Připadala jsem si jako bez života. Vevnitř mrtvá. Bez duše.

Po pár zmařených pokusech strčit klíč do zámku se mi to konečně podařilo. Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř. Okamžitě jsem ucítila teplo domova a nenapjatou atmosféru a to jsem právě teď potřebovala úplně nejvíc. Myslela jsem, že jsem doma sama. Že se Aaron zase vydal shánět práci a já si můžu nahlas vzlykat, jak se mi jen zachce. Spletla jsem se. Byla jsem tak zabraná do rozvazování tkaniček, že jsem si ani nevšimla mého bratra stojícího u otevřených dveří vedoucích do kuchyně.

‘’Co děláš doma?’’ zeptal se a já jsem leknutím poskočila. Na tváři se mu vytvořil zmatený, ale zároveň starostlivý výraz, hned jakmile si všimnul mé tváře, mých uslzených očí, ze kterých ještě stále nepřestaly téct slzy.

Neodpověděla jsem mu. Nenašla jsem v sobě sílu na mluvení. Z nohou jsem si skopla boty a chystala se odejít do mého pokoje.

‘’Co se stalo?’’ zajímal se. Zakroutila jsem hlavou. Doufala jsem, že tohle mu dá nápovědu, že se nemá dál vyptávat. Nedalo.

‘’Lizz?’’ zvednul obočí. Naléhal na mě, ale já se stále nechystala promluvit a vysvětlit mu to. Vlastně tady nebylo ani co vysvětlovat. Zdálo by se mu to divné. Nepochopil by to. Nikdo by to nepochopil. Nikdo se do mě nekáže vcítit. Nikdo mi nerozumí. I já sama sebe přestávám chápat.

Hřbetem ruky jsem si setřela mokré potůčky slz, které se třpytily na mých lících. Otočila jsem se a pomalými kroky stoupala nahoru po schodech. Přidržovala jsem se dřevěného zábradlí.  

‘’To Will, že?’’ zakřičel za mnou. Při zmínce jeho jména se mi ještě přitížilo. Nijak jsem nezareagovala. Tohle byla jenom má věc a i přes to, že si Aaron hraje na starostlivého bratra, mé problémy budou vždy jenom mé. Nikdy mu je nebudu schopna říct, protože by mi s nimi nepomohl. Neporadil by mi. Neutěšil by mě. V těchhle věcech nikdy nebyl dobrý.

Zavřela jsem za sebou dveře. Neobtěžovala jsem se je zamykat. I když se Aaron choval neskutečně dotěrně, věděla jsem, že mě právě teď nevyruší. Ví totiž, že potřebuju být sama. Každý občas potřebuje být sám. Přemýšlet. Brečet. A snažit se z tohohle stavu zničení dostat.