The Smell Of Roses [CZ]

3. kapitola

Elizabeth

Snažila jsem se zhluboka dýchat. V hlavě jsem si opakovala slova – nádech, výdech – pořád dokola. Musela jsem se psychicky připravit na to, že tímhle dne oficiálně začíná trápení ve škole. Na to, že jsem v posledním ročníku a čeká mě zkouška dospělosti – maturita. Na to, že ho uvidím, tohohle jsem se nejvíc obávala. V hlavě jsem si sepsala instrukce, jak se budu tvářit, jak si ho nebudu všímat. Ale hluboko uvnitř mě jsem věděla, že mi nepomůžou žádné instrukce a žádné pravidla. Nic.

‘’Lizz, čekáme v autě!’’ slyšela jsem Stacyn hlas znějící z předsíně. Po té už jsem jenom zaslechla zaklapnutí vchodových dveří.

Zírala jsem na sebe do zrcadla. Prohrábla jsem si hnědé, vlnité vlasy, které mi volně dopadaly na ramena. Vypadala jsem hrozně. Odstrašivě. Unavená tvář. Kruhy pod očima způsobené nespavostí. Černé tričko s nerozluštitelným nápisem, tmavě modré, upnuté rifle, ve který jsem se vůbec necítila dobře a conversky, které neměly šanci tenhle nudný outfit zachránit. Povzdechla jsem si a s posledním pohledem na můj odraz v zrcadle jsem opustila pokoj.

Nasedla jsem na zadní sedadlo do auta. Všimla jsem si pohledu, který vyslal mým směrem Aaron vnitřním zpětným zrcátkem. Zdálo se mi, jako by se mě tím ptal, jestli jsem v pořádku. Předstírala jsem, že jsem si toho nevšimla. Protože na tuhle otázku už hodně dlouhou dobu existuje stejná odpověď. Ne, nejsem…

Nastartoval a vyjel na silnici. Stacy zapnula rádio. Opřela jsem si hlavu o okýnko a očima pozorovala krajinu. Hudba byla zeslabená na minimum, ale já i tak mohla poznat písničku, která právě hrála. Burning in the skies od Linkin Park.

Okamžitě jsem si vzpomněla na hodinu matiky. Will mi ji zpíval do ucha, protože se mě snažil naštvat. Podařilo se mu to. Já vybuchla a přes celou třídu zakřičela, ať drží hubu. Pak jsme oba museli zůstat po škole. Týden jsme zametali listí. Týden jsme trávili jen v přítomnosti toho druhého. Týden jsme se skvěle poznávali. Za ten týden vzniklo naše skvělé přátelství. Za ten týden vzniklo všechno.

‘’Můžeš to vypnout?’’ zašeptala jsem prosebně.

‘’Proč?’’ zeptala se Stacy a otočila se na mě. Na rtech se jí pohrával malý úsměv. ‘’Mám tu písničku docela ráda.’’

‘’Prostě to vypni,’’ řekla jsem už o něco hlasitěji. Dala jsem si záležet na tónu mého hlasu. Chtěla jsem znít naštvaně, otráveně a rozkazovačně. Byla jsem ráda, že se mi to podařilo a Stacy vypnula rádio.

‘’Dík,’’ zamumlala jsem. Zaregistrovala jsem, jak kývla hlavou, ale ani se na mě nepodívala. Vlastně jsem ani nechtěla, aby se na mě podívala. Protože kdyby to udělala, zase bych viděla množství otázek a nepochopení v jejích očích. Tak jako vždycky. Stacy prostě nemá schopnost empatie.

Aaron zaparkoval přímo před školou. Stacy se k němu nahnula a spojila jejich rty. Nemohla jsem se na ně dívat. Rychle jsem vystoupila z auta a bez rozloučení s mým bratrem odešla. Bylo mi jedno, že jsme si daly se Stace dohodu o tom, že první den se od sebe nebudeme hnout ani na krok. Bylo mi to naprosto ukradené. Záleželo mi jenom na tom porušit tenhle slib, protože bych celý den se Stacy za mým zadkem nepřežila. V tom momentu nastala ta možnost zmizet, tak jsem ji bez váhání přijala.

Mířila jsem rovnou do třídy. Tak jako vždy jsme měli jen jednu hodinu a to seznamovačku se školním řádem – jako bychom ho za ty roky neznali nazpaměť.

Posadila jsem se do poslední lavice u okna. Byla jsem neskutečně ráda za to, že nás na tuhle první seznamovací a povídací hodinu rozdělili do tříd podle začátečního písmena našeho příjmení. Stála jsem až u konce abecedy, což znamenalo, že se vyhnu Stacy i Willovi, kteří jsou s největší pravděpodobností ve třídě spolu. Můžu jenom doufat, že ho Stace nezavraždí pohledem.

Hlavu jsem si opřela o dlaň a naprosto jsem vypnula. Viděla jsem jenom, jak učitel hýbe pusou a čte papír před sebou. Bylo to až moc nezajímavé na to, abych poslouchala. Raději jsem snila. Představovala si. Doufala. Věřila. Přemýšlela. A unikala z reality, protože to byl jediný způsob jak předejít bolesti. Ohromné bolesti bodající mi do srdce a poškozující všechny mé ostatní orgány. Byl to jediný způsob jak zapomenout.

Ale návrat zpět do reálného života bolel. Bolel tak moc, že jsem na chvíli zalitovala mého hlubokého přemýšlení, které mě z tohohle světa odneslo.

Odpočítávala jsem sekundy na obrovských ručičkových hodinách pověšených na levé straně od tabule. Pět… čtyři… tři… dva… jedna… zazvonilo. Třídou se rozeznělo odsouvání židlí, hlasy, učitelův povzdech a desítky párů nohou dupoucích po podlaze. Zařadila jsem se do obrovského davu snažícího se vyjít ze třídy ven. V ruce jsem svírala papír s rozvrhem, který jsme každý dostali, druhou rukou jsem si přidržovala přezku černé kabelky, jejíž houpání a odrážení se od mého stehna mi vadilo.

Rozhlédla jsem se po chodbě a očima zastavila na mé skříňce, která mi patří už čtyři roky. Směřovala jsem k ní. Ani nevím proč. Asi jsem prostě jenom chtěla překontrolovat, jestli je její vnitřek ve stejném stavu jako před prázdninami. Otevřela jsem ji a nakoukla dovnitř. Učebnice, sešity, zbytečné pokrčené papíry… jo, rozhodně je ve stejném stavu jako předtím. Zavřela jsem ji. Oči mi okamžitě přeskočily k místu, kde se nacházela skříňka Willa. Doufala jsem, že tam nebude. Prosila jsem o to. Ale on tam byl. Jeho oči směřovaly mým směrem. Srdce mi začalo bušit neobvykle rychle a já si myslela, že mi vyskočí z hrudě. Tělo se mi třepalo. Čas se zastavil.

Vypadal pořád stejně. Nezměnil se. Tmavě hnědé vlasy měl jako vždy rozcuchané. Na tváři se mu rýsoval tajemný pohled, ze kterého nebylo možné nic vyčíst. Byl celý v černém.

Jeho oči se vpíjely do těch mých a já ho chtěla zabít za všechno, co udělal. Chtěla jsem ho zničit, tak jak on zničil mě. Přála jsem si, aby zmizel, protože jeho náhlým vrácením, přinesl všechno zpět. Všechny pocity, emoce, výčitky. Přála jsem si, abych se jeho směrem nikdy nepodívala. Abych s ním nenavázala oční kontakt, protože jenom to mi vehnalo slzy do očí. Byla jsem si jistá, že si toho všimnul. S obrovským nádechem jsem odvrátila hlavu. Otočila jsem se, a co nejrychleji opustila školu.

Děsil mě můj nový rozvrh. Děsilo mě, že s ním budu mít hodně společných hodin. Bála jsem se toho. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět.