The Smell Of Roses [CZ]

9. kapitola

Elizabeth

Zhluboka jsem dýchala. Snažila jsem se nevnímat, že máme matiku a on sedí za mnou. Další předmět, který máme společný… ‘štěstí’. Proč to dělá? Proč si pokaždé musí sednout za mě? Copak nevidí, co to se mnou dělá? Nemá v sobě ani trošku empatie?

Čas ubíhal neskutečně pomalu. Zdálo se, jako by se ručičky na hodinách zasekly a jednoduše se nemohly pohybovat. Přála jsem si být pryč. Pryč od něj. Daleko. Alespoň v desetikilometrové vzdálenosti, kde bych se nemusela potýkat s tím, že cítím jeho typickou vůni, že občas zacítím jeho dech na mém odhaleném týlu, že sedí těsně za mnou.

Učitelův výklad o logaritmech mi byl naprosto ukradený. Nepostřehla jsem ani slovo z toho, co říkal. Můj mozek se soustředil jenom na jednu věc. Na Willa sedícího za mnou.

Myslela jsem, že to budu zvládat. Že jsem se proti němu stihla přes prázdniny obrnit a nic mi nehrozí. Ale mýlila jsem se. Nezvládám to. Nezvládám jeho blízkost, jeho pohled, jeho. Nezvládám to, že vím, že je znovu zpátky a já ho můžu kdykoliv kdekoliv potkat. Možná i to je důvod, proč prakticky nevycházím z domu.

‘’Lizz,’’ slyšela jsem, jak jeho hlas vyslovil mé jméno. Zprvu jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Doufala jsem, že se mi to jen zdálo. Ale jakmile mé jméno vyslovil podruhé, potřetí, počtvrté věděla jsem, že si jeho hlas jen nepředstavuju a on na mě opravdu volá. Sebrala jsem veškeré síly, které ve mně ještě zbývaly, a se zaťatým obličejem jsem se na něj pootočila. Podle výrazu, který se mu objevil na obličeji, jsem poznala, jak rád byl, že jsem se otočila. Já si stále držela tu samou grimasu a předstírala, že jsem se jím nenechala rozhodit, i když uvnitř mě jsem byla víc než rozhozená. Všechny pocity se ve mně smíchaly a já ho chtěla udeřit, ale zároveň jsem ho chtěla obejmout, ale to jsem nemohla. Ani jedno z toho jsem nemohla.

‘’Potřebuju si s tebou promluvit,’’ zašeptal tak, aby nás učitel neslyšel. Pokrčila jsem rameny na znamení toho, že mě jeho potřeba mluvit se mnou vůbec nezajímá.

‘’Prosím,’’ zadíval se mi hluboko do očí a já tála. Pomalu ale jistě jsem se roztápěla a povolovala.

‘’Je matika,’’ podotkla jsem tichým hlasem a odvrátila pohled od jeho očí.

‘’Po škole,’’ řekl. Chtěla jsem zakroutit hlavou a nesouhlasit. Chtěla jsem odejít, utéct mu. Ale to jsem nemohla, protože jsem věděla, že dřív nebo později si promluvit musíme a já už jsem chtěla mít tenhle rozhovor konečně za sebou. Souhlasně jsem kývla hlavou a znovu se otočila směrem k tabuli a učiteli vysvětlujícímu novou látku, kterou podle výrazů ostatních spolužáků nikdo nechápal.

Celý zbytek dne jsem strávila v obrovské nervozitě a strachu. Bála jsem se rozhovoru s ním. Čas mi najednou začal utíkat hrozně rychle a já si přála, aby se tak jako v matice ‘zasekly’ ručičky, čas by mi znovu utíkal nekonečně pomalu a na konec školy by nikdy nedošlo. Nestalo se tak. Hodiny fungovaly abnormálně rychle a já už za pár sekund čelila hlasitému zvonění a ukončení výuky.

Vyšla jsem ze školy co nejpomalejším krokem. Ulevilo se mi, když jsem ho neviděla nikde poblíž. Měla jsem tak šanci zmizet. Vím, že to nebyla správná volba, ale strach ve mně mi to nakázal. Musela jsem zmizet, dokud to bylo možné. Nabrala jsem do kroku, div jsem se nerozběhla jako sprinteři na olympiádě.

‘’Lizz!’’ zaslechla jsem za sebou jeho hlas a to mě donutilo zastavit a taky potichu zanadávat. Kdybych jen byla rychlejší…

Otočila jsem se a viděla, jak se ke mně rychlým krokem přibližuje. Stačilo, abych se na něj jen jednou podívala, a už jsem z něj nemohla spustit zrak. Rozbušilo se mi srdce nad každou maličkostí, kterou jsem na něm spatřila. Černé skvěle padnoucí rifle. Způsob chůze, který patřil jenom jemu. Pootevřené, plné rudé rty. Zářivé zelené oči, které se do mě vrývaly. Rozčepýřené vlasy, které se na slunci zdály spíše černé než tmavě hnědé. Nemohla jsem se na něj přestat dívat a v mysli jsem si za to nadávala.

‘’Vážně s tebou potřebuju mluvit,’’ pronesl hned, jakmile ke mně dokráčel a zastavil se těsně u mě. Vzdálenost, která nás od sebe oddělovala, byla minimální. Zatnula jsem zuby, přivřela k sobě oči a odstoupila jsem od něj o krok vzad.

‘’Mluv,’’ dala jsem mu prostor. Zkřížila jsem ruce na prsou a navázala s ním oční kontakt. Hleděla jsem mu hluboko do očí a čekala.

Rozpačitě si vjel rukou do vlasů a prohrábl si je. Olízl si rty. Mohla jsem vidět, jak hluboce se nadechl. ‘’Já… promiň.’’ Vydechl vzduch, který v sobě zadržoval a vší silou k sobě stlačil oční víčka. ‘’Chci ti to všechno vysvětlit,’’ řekl, když otevřel oči a znovu se podíval do těch mých.

‘’Nechci, abys mi cokoliv vysvětloval.’’ Udržovala jsem si nic neříkající výraz, nic neříkající tón hlasu. Emoce jsem utlačovala v sobě a plánovala je vypustit na povrch, až když budu doma… v bezpečí… daleko od něj. ‘’Je mi to jedno.’’

‘’Lizzie…’’ Po těle mi přeběhla husí kůže. Slyšet znovu zdrobnělinu mého jména vycházet z jeho úst, jeho nakřáplým, srdce zastavujícím hlasem, mě zničilo. Všechny orgány ve mně vybuchovaly. Srdce nemělo daleko k zástavě. ‘’Nech mě ti to vysvětlit.’’

Našla jsem v sobě všechny zbývající síly a nesouhlasně zakroutila hlavou. ‘’Drž se ode mě dál.’’

‘’Nemůžu,’’ zašeptal a sklonil hlavu. ‘’Potřebuju, abys věděla, proč-’’ Nenechala jsem ho domluvit. Přerušila jsem ho mými slovy.

‘’Využil jsi mě a odhodil.’’ Cítila jsem, jak se mi oči začínají plnit slzami. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě dokážu předstírat, že jsem silná. ‘’Jiné vysvětlení není.’’ S těmihle posledními slovy jsem se otočila a vzdalovala se od něj. Při každém dalším kroku jsem se bořila víc a víc. Síla ze mě vyprchávala. Zatnutí všech svalů povolovalo a já jsem slábla.

‘’Lizz!’’ zakřičel za mnou, ale já se neotočila, protože kdybych to udělala, spatřil by to, co jsem nechtěla. To jak slabá a bezmocná vevnitř opravdu jsem. ‘’Nic z toho, co jsi řekla, není pravda!’’ zařval znovu, ale to už jsem se ztrácela v dálce.