The Smell Of Roses [CZ]

4. kapitola

Elizabeth

Očima jsem přeskenovala pokrčený papír, na němž byl natisknutý rozvrh pro celý tenhle nekonečný školní rok. Psychologie… těžce jsem polkla a papír složila do malého čtverce, který jsem si následně strčila do kapsy mých tmavě modrých džínů.

‘’Co máš ty?’’ zeptala jsem se Stacy kráčející vedle mě směrem do školy. Zdálo se, jako by se všichni naklonovali. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je tady o stovky více studentů než minulý rok. Ale možná je to dobře… Čím více lidí, tím větší šance se ztratit a schovat.

‘’Zeměpis,’’ odpověděla otráveným hlasem a zakoulela očima, ‘’s Müllerem… nenávidí mě už od prváku. Nejednou mi vyhrožoval propadnutím.’’ Pousmála jsem se. Neměla jsem náladu na povídání o tom, jak si na ni údajně nějaký učitel zasedl.

Vešly jsme do školy a v polovině přeplněné chodby jsme se zastavily a rozloučily se se slovy, ‘’uvidíme se.’’ Nejraději bych tyhle slova nikdy neřekla a ještě radši bych je od ní neslyšela.

Vydala jsem se směrem k učebně, kde bude probíhat dnešní hodina psychologie. Do třídy jsem přišla jako jedna z prvních. Neváhala jsem a zabrala si mé obvyklé místo, které mi patří celé tyhle čtyři roky.

Kousala jsem si do rtu a nervózně si mnula prsty. Mé oči střílely po dveřích pokaždé, když se v nich někdo objevil. Modlila jsem se, aby se mnou neměl společnou hodinu, i když vím, že to bylo nemožné, vzhledem k tomu, že psychologii učí jenom jeden učitel na téhle škole a pokud jste měli psychologii předešlé roky, budete ji mít i teď. Teda takhle nám to alespoň vysvětlovali v prvním ročníku, kdy jsme měli povinnost vybrat si volitelné předměty, které bychom se chtěli učit.

Mé modlitby nebyly vyslyšeny. Mé hluboké přání se nenaplnilo. Můj pohled se na něm okamžitě zastavil. Obcházel lavice v první řadě. Zíral na mě. Jeho zelené oči se vpíjely do těch mých a já si tak strašně přála přerušit tenhle očí kontakt. Chtěla jsem uhnout pohledem, odvrátit hlavu, poslat mu vražedný pohled, ale ani jedno z toho jsem nedokázala. Jeho oči pro mě byly jako past, ze které nelze uniknout. Byla jsem chycená, polapená. Na chvíli jsem si myslela, že od něj mé oči nikdy neodlepím… a on neodlepí ty jeho ze mě… ale on to nakonec udělal. A mně se ulevilo. Upřel svůj pohled na zem a prošel kolem mě jako by nic. Ucítila jsem závan jeho vůně. Rozbušilo se mi srdce. Udělalo se mi špatně. Posadil se za mě. Věděla jsem to i bez toho, abych se o tom přesvědčila otočením. Nemohla jsem se otočit, protože kdybych to udělala, už bych se na něj nepřestala dívat. Nevím, jestli bych mu mým pohledem dávala najevo, jak mě zničil a jak strašně ho nesnáším, nebo jestli bych jenom zkoumala každý milimetr jeho tváře a ničila tím sama sebe ještě víc.

Celou hodinu jsem si v hlavě opakovala větu ‘hlavně se neotáčej’. Byla to taková moje mantra, která překvapivě fungovala. Soustředila jsem se jenom na učitele stojícího u tabule, i když jsem neměla ani nejmenší tušení, o čem celou dobu mluví, a na myšlenky v mé hlavě, které mě jedly zaživa. Willův obraz se mi neustále zjevoval před očima. Srdce mi bilo tak neskutečně rychle, že jsem se obávala toho, že vypoví službu. Má tělesná teplota se musela vyšplhat do nadprůměrných čísel, protože jsem se cítila jako v jednom ohni.  Zhluboka jsem dýchala a snažila se zbavit pocitu nevolnosti, kterou vyvolala nervozita, stres a jeden jediný oční kontakt s ním. Nenáviděla jsem ho za to, co mi stále způsobuje. Neustále mě dělá slabou.

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že na mě zírá. Připadalo mi, jako by můj zátylek propaloval pohledem a nespouštěl z něj oči. To mi dávalo ještě větší chuť se otočit, ale neudělala jsem to. Vydržela jsem to. Hned jakmile se rozezněl zvonek, vyskočila jsem z místa a rychlými kroky uháněla ze třídy až k mé skříňce. Vypustila jsem vzduch, který se ve mně za celou hodinu nahromadil, a nechala se zaplavit pocitem úlevy. Tep srdce se mi vrátil do normálu. Horkost, kterou jsem pociťovala, pomalu klesala. Všechny tyhle pocity se ale bleskurychle vrátily, jakmile jsem ho viděla na chodbě… jak kráčí mým směrem. Ke mně. Byla jsem si tím jistá. Díval se na mě. Znovu mě polila nervozita a strach.