The Smell Of Roses [CZ]

6. kapitola

Will

Bylo hrozné dívat se na ni, jak odchází se skloněnou hlavou, slzami v očích, které se s vynaložením všech sil snažila zadržet. Ze všeho nejvíc nechtěla, abych viděl, jak slabá je, jak slabou jsem ji udělal, jak jsem ji zničil. Kdyby jenom věděla, že jsem tím nezruinoval jenom ji, ale i sebe. Zdevastoval jsem se. Nejednou jsem si připadal jako dům zasáhnutý demoliční koulí, která do něj naráží a postupně ho rozbíjí na kusy.

Měl jsem strašnou chuť do něčeho bouchnout. Cítit bolest i fyzicky, ne jenom psychicky. Ale nemohl jsem. Alespoň ne teď. Stál jsem na chodbě plné studentů, kteří by mě za tohle určitě neobdarovali příjemnými pohledy a poznámkami. Proto jsem raději nechal dlaně stisknuté v pěst a vydal se na další hodinu. Kráčel jsem chodbou k učebně B7, která se nacházela až na samém konci chodby. Snažil jsem se udržovat hlavu skloněnou a nenavazovat s nikým oční kontakt. Nechtěl jsem nikoho vidět.

‘’Hej ty!’’ zaslechl jsem za sebou dívčí pisklavý hlas. Neotáčel jsem se, protože jsem si myslel, že to nebylo na mě.

‘’Hej! Zastav!’’ znovu ten samý hlas, který mi jeho nepříjemnou ječivostí řezal ušní bubínky. ‘’Williame!’’ zakřičení mého jména mě donutilo zastavit. Otočil jsem se a vyslal zmatený pohled směrem k utíkající blondýnce, jejíž podpatky klapaly o zem při každém kroku. Ustoupil jsem na kraj, abych uvolnil prostor dalším procházejícím studentům, kteří neměli náladu na obcházení. Když ke mně konečně doběhla, přeměřila si mě znechuceným pohledem.

Neznal jsem její jméno. Ani jsem pořádně nevěděl, kdo to je. Vzpomínám si, že jsem ji párkrát zahlédl s Lizz, ale to bylo všechno. Nepamatuju si, že bych s ní někdy prohodil půl slova. Neměl jsem ani tušení, co po mně mohla chtít. S nikým tady nemluvím. Od všech si držím odstup. A všichni si vždycky drželi odstup ode mě.

Nevypadala, že by se chystala promluvit jako první, a proto jsem začal já. ‘’Známe se?’’ zněla má otázka.

‘’Díky Bohu, ne,’’ odpověděla. V jejím hlase byla značná mrzutost, nevrlost a znechucenost. Při pohledu do jejích očí se mi zdálo, jako by se mě snažila zabít. Lítaly v nich blesky, které se do mě pokoušela zabodnout… dařilo se jí to. Zabodávaly se do mě a já mohl cítit palčivou bolest v hrudi.

‘’Pak nechápu, co potřebuješ.’’ Pokusil jsem se znít stejně jako ona. Snažil jsem se být stejně protivný a hnusný. Doufal jsem, že se mi to dařilo.

‘’Co potřebuju?’’ zvedla obočí. Ruce zkřížila na prsou a znovu si mě přejela pohledem od spodu nahoru. Její pálivý zrak mi způsobil zamrazení v podobě husí kůže, která mi nepříjemně přejela po zádech. ‘’Nepotřebuju nic.’’ Nechápal jsem, co ode mě chtěla. Její slova mě mátla, její pohled mě děsil.

‘’Jen…,’’ začala, ‘’drž se dál od Lizz!’’ V tónu jejího hlasu byl lehce rozpoznatelný rozkaz. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nepřekvapilo. Mírně jsem na ni vykulil oči.

‘’Přestaň se na ni dívat! Přestaň s ní mluvit! Přestaň s ní navazovat jakýkoliv kontakt! Zničil jsi ji. Totálně jsi ji zdemoloval. Přestaň předstírat, že je všechno v pohodě. Protože není. Nechce s tebou mluvit. Nechce tě znát. Prostě se od ní drž dál. Trápila se kvůli tobě. Stále se kvůli tobě trápí a ty jí v tom vůbec nepomáháš. Měl bys jí nechat být, protože pokud to neuděláš, zničíš ji ještě víc,’’ dokončila.

‘’Nemůžu ji nechat být,’’ zašeptal jsem. Krví mi začala proudit bolest po celém těle. Cítil jsem to v sobě. Všechno mě pálilo, bodalo, bolelo.

‘’Musíš!’’ poručila mi, na což jsem nesouhlasně zakroutil hlavou. Podle výrazu vytvořeném na její tváři jsem pochopil, že tím jsem ji nejspíš nepotěšil. Svraštila obočí. Na čele se jí kvůli tomu objevilo pár vrásek. Očima mě neustále vraždila. Rty se jí vytvarovaly do rovné linie. Mohl jsem na ní vidět zlobu. Každou minutou v ní rostla víc a víc. Stupňovala se. Začínala rudnout. Slyšel jsem, jak zhluboka dýchala. Snažila se sama sebe uklidnit. Očividně se jí to dařilo. Stále jsem na ní mohl vidět rozhořčení, ale alespoň z ní sestoupila červená barva.

‘’Drž. Si. Od. Ní. Odstup.’’ Na každé slovo kladla důraz. Ale tím mě neodstrašila. Nemohl jsem kývnout hlavou a souhlasit s ní. Nemohl jsem. Nedokázal bych to. A nakonec bych to stejně nebyl schopen dodržet.

‘’Nemůžu,’’ řekl jsem tiše. Tímhle jsem považoval tenhle rozhovor za zakončený, a proto jsem se otočil a vydal se na cestu do učebny. Nemusel jsem se ani otáčet, aby si potvrdil, že tam stále stojí. Cítil jsem totiž, jak mi její zrak propaluje kůži na zádech. Zrychlil jsem a s úlevou konečně vešel do učebny. Posadil jsem se do volné lavice u okna, která mi tady minulý rok patřila. Sklonil jsem hlavu a zrak upřel na hnědou desku lavice. Všimnul jsem, že na ní stálo vyryté mé jméno.

Will Danson.

Smutně jsem se pousmál a přejel po něm prstem. V hlavě se mi vybavila vzpomínka na den, kdy jsem ho tam vyrýval. Byl to můj první den ve škole. Poslední hodina. Matematika. Obsadil jsem lavici Elizabeth a ani po jejích slovech, že je to její místo, jsem si neodsedl. Vzpomínám si, jak jsem ji naštval. Jak mě kvůli tomu začala nesnášet. Jak si musela sednout do lavice přede mnou a každou možnou chvíli se na mě otočila a vyslala mým směrem vražedný a rozzlobený pohled. Já se na ni jenom usmíval. Upřímně a nenuceně. Teď bych to tak rád vrátil zpátky. Přenesl bych se do toho momentu a začal kompletně od znova. Nezměnil bych naši prvotní nenávist. Nezměnil bych naše postupné budování kamarádství. Nezměnil bych naše čím dál častější stýkání. Nezměnil bych to, že jsem jí jako jedinému člověku řekl pravdu. Nezměnil bych tu noc. Nezměnil bych, jak mi usínala v náručí a já ji držel. Tak pevně a ochranářsky, jako by jí hrozilo nějaké nebezpečí. Nezměnil bych nic. Až na tu obrovskou maličkost. To, že jsem odjel a opustil ji. To, že jsem se vypařil jako pára nad hrncem a nechal ji tady. Tohle bych vrátil zpět. Znovu bych to nikdy neudělal. Přál bych si, abych se mohl probudit s ní stále v mém náručí, abych ji mohl políbit. Všechno by bylo fajn. Ale já to zkazil. A největší problém je, že to nemůžu vzít zpátky. Musím s tím žít. Musím s tím bojovat, i když to bolí. Tak neskutečně moc.  Trpím kvůli tomu, ale nic jiného si nezasloužím. Zasloužím si bolest. Zasloužím si utrpení.