The Smell Of Roses [CZ]

29. kapitola

Elizabeth

Vydýchávala jsem počáteční šok. Ještě jsem mohla cítit, jak se mi třepou ruce. ‘’Tohle… už nikdy nedělej,’’ přecenila jsem mezi zuby. Pohledem jsem propalovala kluka stojícího přede mnou. Stáli jsme uprostřed prázdné učebny. Ruce měl zkřížené na prsou. Neodpoutával ode mě jeho zelené oči. Na rtech se mu pohrával malý úšklebek.

‘’Promiň,’’ pokrčil rameny. V jeho hlase byl znát jasný nezájem a to mi napovědělo, že mu to vlastně vůbec není líto. Jeho směrem jsem vyslala další vražedný pohled a chystala se odejít. Jeho ruce mě ale zachytily a on se mě nechytal pustit.

‘’Musíme si promluvit,’’ řekl. Ruce nechal položené na mých bocích, do těla mi nimi proudilo příjemné teplo, ale to bych nebyla já, kdybych celý tenhle moment nezkazila a neudělala krok vzad.

‘’A proto jsi mě vyděsil na smrt,’’ zamumlala jsem.

Kývl hlavou, ‘’přesně tak. Kdybych to neudělal, nedonutil bych tě se mnou mluvit.’’ Měl pravdu. Pravděpodobně bych mu zase utekla.

Rozhostilo se mezi námi ticho. Slyšet by bylo i spadnutí špendlíku. Will si prohrábl jeho tmavě hnědé vlasy, a pak obě ruce stisknul v pěst. Párkrát se zhluboka nadechl a vydechl.

‘’Nechci se omlouvat za tu pusu, protože to podle mě bylo správné,’’ promluvil tlumeným hlasem, ‘’nelituju toho… ani trošičku. Já…,’’ přestal a zakroutil hlavou. Na chvíli se odmlčel, a pak začal znovu mluvit. Tentokrát bylo v jeho hlase poznat rozhořčení.

‘’Sakra, vždyť i ty jsi to musela cítit!’’ Jeho dlaně byly stále silně zaťaté v pěst, klouby mu zbělaly. ‘’Ty pocity. Necítila jsi, jak v tobě najednou všechno vybuchovalo? Jak na ničem jiném nezáleželo a všechno ti najednou bylo naprosto ukradené?!’’ Přesně tahle jsem to cítila, ale neodvážila jsem se odpovědět nebo jenom souhlasně kývnout hlavou. Místo toho jsem pouze stála na místě bez jakéhokoliv pohybu.

Kousla jsem si do rtu a mnula jsem o sebe mé ruce. ‘’Ty… jsi mě opustil.’’ Znovu jsem na povrch vytáhla tohle téma. Zaslechla jsem, jak si Will hlasitě povzdechl.

‘’Dennodenně ti ukazuju, jak strašně moc mě to mrzí,’’ řekl tiše. Ruce už nadále nesvíral v pěst, nechal je volně vyset podél těla. ‘’Kdybych to mohl vrátit, udělal bych to. Probudil bych se s tebou v náručí a nic by nebylo tak zničené jak je to teď… Jen jsem se bál. Nikdy, v celém svém zatraceném životě, jsem k nikomu nepocítil to, co k tobě. Vyděsilo mě to. Myslel jsem, že když na nějakou dobu odjedu, všechno to zmizí…, ale nezmizelo, jenom to nabralo na intenzitě.’’ V očích mě štípaly slzy. Ruce se mi ještě stále nepřestaly klepat, ale tentokrát to už nebylo ze šoku a vyděšení.

‘’Snažil jsem se - stále se snažím všechno urovnat, ani po té tvé smsce se nechytám vzdát,’’ jeho hlas se proměnil v šepot, ‘’ale já už vážně nevím, co udělat víc, Lizz.’’ Pustila jsem slzy ven. Nemělo cenu se je snažit zadržet. Stékaly mi po lících a já se zase jednou naprosto zlomila, ukázala jsem svou citlivou stránku.

‘’Nebreč... prosím,’’ zašeptal a o krok ke mně přistoupil. Palcem pomalu setřel slzy, které opouštěly mé oči. Jeho dotek mi nahnal husí kůži. Sklonila jsem hlavu. Nemohla jsem se mu dívat do očí.  Znovu jsem se od něj o krok vzdálila. Nastalo mezi námi ticho. Will ze mě nespouštěl oči. Díval se na mě s bolestí v očích. Dřív v jeho očích nebyla žádná známka po citech, skrýval je v sobě a neukazoval je, ale teď byly všechny emoce lehce viditelné a možná právě to bylo to, co mě v tu chvíli tak ničilo.

‘’Chybíš mi, Lizz,’’ prolomil ticho šeptavým hlasem, ‘’strašně moc.’’