The Smell Of Roses [CZ]

1. kapitola

Elizabeth

‘’Dělej se sebou něco, Elizabeth!’’ okřikla mě Stacy a zakroutila nade mnou hlavou. Seděla na křesle v našem obýváku a stále si mě zkoumala pohledem. Její přítomnost mi byla den ode dne nepříjemnější. Chtěla jsem být sama. Zamknout se v pokoji a užírat se v samotě, která by mi ale byla mnohem příjemnější než něčí společnost. Začala jsem nesnášet, jak se kolem mě i s Aaronem celé prázdniny točili a dělali mi společnost. To v sobě hlavně obnášelo to, že jsem si v jejich přítomnosti připadala jako páté kolo u vozu. Jejich dřívější letmé dotyky se změnily na neustálé osahávání. Jejich občasné pohledy se změnily na neustálé zírání. A aby toho nebylo málo, k tomuhle všemu přidali i líbání. A právě v těchhle momentech mi bylo ještě hůř. Připadala jsem si ještě víc sama, než kdybych sama opravdu byla. Potřebovala jsem se jich zbavit. Potřebovala jsem se konečně pořádně nadechnout a přestat se cítit tak strašně zraněně. Nutně jsem potřebovala přestat myslet na Willa, ale v přítomnosti zamilovaného páru to vážně nešlo. Jenomže tohle oni nedokázali pochopit. Nikdo nic nechápal… ani já sama. Nikdo nedokázal pochopit, co se uvnitř mě děje.

‘’Celé prázdniny se tváříš jako zničená troska. Všechno je ti naprosto ukradené. Zbývají pouhé dva dny do začátku čtvrťáku. Čtvrťáku, Elizabeth! Posledního roku, kdy můžeme být všichni spolu.’’ Ještě dva dny do té doby, než ho znovu uvidím. Dva dny.

‘’S Aaronem se vážně snažíme. Celou dobu jsme se snažili udělat tě šťastnou, jenomže ty jsi nám v tom vůbec nepomáhala,’’ nepřestávala mluvit. Její slova letěla jedním uchem tam, druhým ven. Chtěla jsem se začít smát nad tím, jak mě ze všeho obviňovala. Všechno házela na mě. A možná měla pravdu. Možná vážně všechno byla má vina.

‘’Will je pryč. Zapomeň na něj!’’ poručila mi. Připadalo mi, jako by nůž, který jsem měla zabodnutý v srdci, posunula ještě dál. Způsobila mi tím bolest.

‘’Vrací se,’’ zašeptala jsem. Nechtěla jsem, aby to slyšela. Byla to slova, která jsem vypustila z úst jenom proto, že jsem je chtěla slyšet já. Chtěla jsem si tím připomenout, že neodjel na vždy. Chtěla jsem tím zmírnit tu nenávist, kterou k němu pociťuju. Nefungovalo to, ba naopak, všechno to jenom zhoršilo. A aby toho nebylo málo, Stacy tu větu zaslechla.

‘’A?!’’ zkřížila ruce na prsou a zarývala do mě její zrak. Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem sílu odpovědět. Vlastně jsem ani nevěděla, co bych řekla. ‘’Prostě ho vymaž z hlavy!’’ Kdyby to jen bylo tak jednoduché. Kdyby to vůbec fungovalo. Kdyby mi ho neustále něco nepřipomínalo.

‘’Víš El…’’ odmlčela se a nejspíš chvíli přemýšlela, jestli mi to má říct. Nakonec se rozhodla, že ano. ‘’Byl takový ten typický kluk v jeho věku.’’ Ne, nebyl. Byl jiný. Odlišný. Nebyl jako ostatní. Nikdy.

‘’Jak to myslíš?’’ zeptala jsem se tichým hlasem.

Mlčela. Pohledem jsem ji nutila, aby konečně promluvila… a ona to udělala. ‘’Ošuk*t a zahodit.’’ Bolelo to. Slova, která vyřkla, mi do srdce zabodla další nůž. Začala jsem litovat, že jsem jí všechno přiznala. Litovala jsem, že jsem jí povyprávěla o té noci. Použila to proti mně a neskutečně to zabolelo. Cítila jsem slzy štípající mě v očích. Nechtěla jsem na sobě dávat znát slabost, i když ona už dávno věděla, jak slabá a zraněná jsem. Zakroutila jsem nad ní hlavou, vstala jsem, a co nejrychlejším krokem opustila obývák. Slzy se mi tlačily z očí a já už neměla sílu je zadržet. Pustila jsem je ven. Utíkala jsem po schodech nahoru. Uviděla jsem Aarona, který se zrovna chystal jít dolů. Sklonila jsem hlavu, aby neviděl, že brečím a rychle kolem něj přeběhla.

‘’Lizz?’’ zavolal na mě, ale já se nezastavila, ani jsem se neotočila. Vpadla jsem do pokoje, zabouchla jsem za sebou dveře a zamkla jsem je na dva západy.

Konečně jsem byla sama. Konečně jsem se mohla nadechnout. Konečně jsem necítila lítost, která z nich každý den sálala. Konečně jsem mohla bezstarostně vypustit mé emoce na povrch.

Neschopna dalšího kroku jsem sjela po dveřích na zem. Kolena jsem si přitáhla blíž k tělu a rukama si je objala. Slzy mi stékaly po tvářích a já byla ráda za to, že se konečně uvolňuju a nedusím v sobě bolest.