The Smell Of Roses [CZ]

21. kapitola

Will

Seděl jsem na schodech u školy a i přes to, že mi před pár minutami skončila poslední hodina, jsem neplánoval odejít. Mezi rty jsem si strčil cigaretu a zapálil ji. Vím, že bylo riskantní kouřit zrovna na tomhle místě. Mohl mě vidět každý z učitelů a já bych kvůli tomu mohl mít vážné problémy, i když je mi vlastně osmnáct. Ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.

Vyfoukl jsem šedobílý kouř a nechal ho zmizet ve vzduchu. Myšlenky na mou nepovedenou rodinu se mi stále vynořovaly v mysli. Den ode dne jsem si ve společnosti mých rodičů a v jejich domě připadal hůř a hůř. Myslím, že už si konečně přáli, abych vypadnul a už se nikdy nevrátil. Chystal jsem se jim to splnit… hned po maturitě. Stále mě považují za vraha jejich syna… a já se tak vlastně taky považuju. Je těžké přenést se přes to, že už nikdy nebude nic jako dřív. Je to nezvládnutelné.

Prohrábl jsem si vlasy a zahleděl se před sebe na parkoviště, na kterém se nacházelo jenom pár aut – včetně toho mého. Kolem bylo mrtvo, což mě nepřekvapovalo. Byl čas, kdy už jsou všichni doma, nebo některým nešťastníkům probíhá ještě poslední hodina.

Vzpomněl jsem si, když jsem přesně před rokem trávil odpoledne ve společnosti Lizz, koštěte a napadaného listí. Dal bych cokoliv za to, abych to mohl vrátit zpět a udělat věci správně. V první řadě bych se k ní nechoval jako prvotřídní blbec, a pak bych s ní trávil veškerý čas a nikdy ani jen nepomyslel na bezeslovné zmizení z města.

Elizabeth

‘’Myslete na to, že příští hodinu píšeme test!’’ zakřičel na nás učitel, ale to už jsme se všichni hnali ze třídy ven a absolutně nás nezajímala jeho zbytečná slova o testu.

Do skříňky jsem si hodila všechny učebnice, které byly až moc těžké na to, abych je tahala domů. Tašku jsem si přehodila přes rameno a pustou chodbou se vydala ven z tohohle blázince, ve kterém mě můj dennodenní pobyt vytáčí čím dál tím víc.

Už čtyři dny v kuse přemýšlím nad návratem Luka a jeho rodiny. Nemůžu ho vyhnat z hlavy. Nedokážu se zbavit otázek, které se mi v hlavě objevují. Jak budu reagovat, když ho uvidím? Jak bude reagovat on? Jak se k sobě budeme chovat? Budu s ním po tom všem vůbec mluvit? A bude on mluvit se mnou? Co když se budeme navzájem ignorovat? Jak se na něj budu dívat? Co když se vrátí všechny pocity, kterých jsem se dlouhou dobu zbavovala?

Hlasitě jsem si povzdechla a konečně vyšla ze školy. Ofouknul mě chladný, ale příjemný vítr, který byl jako očista po celém dni stráveném v dusném, zadýchaném prostředí ve škole. Zhluboka jsem se nadechla a vsála do sebe kyslík. Rozhlédla jsem se kolem a už se chystala odejít, když jsem spatřila postavu s tmavě hnědými vlasy a cigaretou v ruce sedící na betonových schodech. Okamžitě jsem poznala, kdo to je. Will. Kousla jsem si do rtu a uvažovala, jestli bude dobrý nápad si k němu přisednout, nebo jestli bych prostě měla normálně odejít. Rozhodla jsem se pro první možnost, i když jsem si nebyla jistá, jestli je správná.

Potichu jsem sestoupila po pár schodech a s tichým pozdravem jsem se posadila vedle něj. Schody byly ledově studené, ale já i přes to zůstala sedět. Zaznamenala jsem, jak sebou mírně cuknul pravděpodobně kvůli tomu, že se leknul, ale pak mi věnoval upřímný úsměv a zašeptal tiché ‘ahoj’. Po zádech mi přejel mráz. Dávala jsem to za vinu podzimnímu chladu, ačkoliv jsem hluboko uvnitř mě věděla, že to způsobil jeho hlas.

Strčil si cigaretu mezi rty a potáhl, následně kouř vypustil ven. Rozplynul se.

‘’Co tady děláš?’’ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny, ‘’snažím se sesbírat veškerou odvahu na návrat domů.’’

‘’Je to špatné?’’ zajímala jsem se.

Potáhl si a odpověděl, při čemž mu z úst vycházel cigaretový dým, ‘’vždycky to bylo špatné. Ale teď… je to zabíjející.’’ Kývla jsem hlavou. Přitáhla jsem si k sobě nohy a rukama je objala. Nespouštěla jsem pohled z Willa. Naposled si potáhl a udusil cigaretu o chladný beton, pak se na mě otočil a poprvé za tenhle moment se mnou navázal oční kontakt. Zíral mi do očí a já hleděla do těch jeho, ve kterých jsem se pomalu ale jistě ztrácela. Přála jsem si od něj odvrátit pohled, ale nešlo to. Neměla jsem v sobě dostatečné množství sil. Zachránilo mě až Willovo odkašlání a slova opouštějící jeho ústa. Odtrhla jsem pohled od jeho očí a zadívala jsem se před sebe.

‘’Slyšel jsem o tom, co se stalo Stacy… nebo spíš to, co udělala tvému bratrovi,’’ pronesl tiše.

‘’Šíří se to rychle,’’ zkonstatovala jsem.

‘’Chceš si o tom promluvit?’’ zeptal se mě mile. Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, jestli by byla dobrá volba mu všechno říct. ‘’Pomůže ti, když to ze sebe všechno dostaneš… věř mi. A já jsem tady. Budu poslouchat každé tvé slovo. Vždy.’’ Tiše jsem si povzdechla a složila si hlavu do dlaní. Věděla jsem, že trpělivě čekal, až znovu promluvím, a proto jsem zvedla hlavu a zrak upřela před sebe. Nemohla jsem se na něj dívat. Nevysoukala bych ze sebe ani slovo.

‘’Všechno…,’’ začala jsem a ještě jednou se zhluboka nadechla doufajíc, že kyslík do mě vžene potřebné množství sil. ‘’Všechno je na nic. Věci jsou těžší a těžší a já je přestávám zvládat. Nad vším ztrácím kontrolu. Jen potřebuju… někoho, kdo tady při mně bude. Rodiče si mě nevšímají. Vlastně mi nikdy nevěnovali moc pozornosti. Aaron se mnou nemluví. Nenávidí mě, protože jsem mu lhala. A Stacy jsem taky ztratila…, za což jsem možná i ráda. Snažím se držet si ji dál od těla a daří se mi to. Neměla udělat to, co udělala. Ale já ji neměla krýt. V rodině jsme si vždycky lhali a ve většině případů si nehovořili pravdu, ale nikdy jsme před sebou nezatajovali něco tak velkého. Nevím, jestli mi to Aaron bude někdy schopný odpustit. A taky nevím, jestli si to já někdy odpustím. Všechno dělám špatně a všechno se mi pomalu hroutí jako domeček z karet. Deprimuje mě každá maličkost a nemám ani tušení, jak se dostat ven z tohohle bludiště, které se z mého života stalo.’’ S poslední slovem jsem zhluboka vydechla. Nedokázala jsem poznat, jak se cítím, jestli mi to pomohlo nebo ne.

Will mě pozorně sledoval. Ani na sekundu ze mě nespustil zrak. ‘’Potřebuješ vypnout. Na chvíli… třeba jenom na pár minut… opustit stereotyp tvého života a pořádně se nadechnout.’’ Kývla jsem hlavou, přestože jsem absolutně nevěděla, jak to udělat a uposlechnout jeho radu. Will se zvednul ze schodů, oprášil si neviditelnou špínu z černých džínů a natáhl ke mně ruku. Nejistě jsem přeskakovala pohledem z Willových očí a jeho natažené ruky.

‘’Oba potřebujeme vypnout,’’ pronesl, ‘’a já vím, jak to uděláme.’’ Kousla jsem si do rtu a nakonec jeho nataženou ruku přijala. Zacítila jsem jeho teplo. Rozbušilo se mi srdce a zrychlil se mi tep. Vstala jsem, a ačkoliv bych jeho ruku držela nejraději ze všeho na světě, musela jsem ji pustit. Strčila jsem si ruce do kapes tenké podzimní bundy, on ty své stisknul v pěst.

‘’Vezmu tě pryč,’’ řekl a dal se do kroku. Kráčela jsem hned vedle něj. ‘’Někam, kde se ti to bude líbit, kde se oba vypustíme všechny starosti ven.’’

Nastoupili jsme dovnitř jeho auta. Do nosu se mi dostala jeho typická vůně, která mě dokázala neuvěřitelně uklidnit. Ani jednou jsem se nezeptala, kam jedeme. Bylo mi to jedno. Zase jsem se jednou cítila dobře.