The Smell Of Roses [CZ]

17. kapitola

Elizabeth

Aaron se mnou nemluvil. A tím ‘nemluvil’ nemyslím jenom pouhopouhé mlčení, myslím tím vyhýbání se mi a naprostou ignoraci. Když jsme se náhodně potkali na chodbě, v kuchyni nebo v kterékoliv jiné místnosti, nevěnoval mi ani jeden pohled. Nejednou jsem se s ním snažila navázat konverzaci, ale on stále mlčel. Vsadím se, že ani neposlouchal, co říkám. Přemýšlela jsem, proč si všechnu zlost vybíjí na mně. Já nic špatného neudělala… kromě toho, že jsem mu nějakou chvíli lhala a zatajovala něco, co by měl vědět… ale tohle jsem udělala pro nejlepší kamarádku a to pro sebe přeci nejlepší kamarádi dělají, nebo ne? Nebylo to ve mně. Neudělala jsem nic špatného. Nic za co bych měla nést následky.

Nepřekvapilo mě, když Aaron večer zmizel a celou noc se nevrátil domů. Zdálo se, jako by se vrátil do jeho starého středoškolského já…, což nebylo dobré… pro nikoho. Ani pro něj, ani pro nás. Rostl ve mně strach, že začne znovu lítat v drogách a navrátí se do jeho staré party, do které patří i Brandon. Na tváři se mi objevil znechucený obličej jenom při vzpomínce na jeho jméno.

Ráno jsem vtrhla do kuchyně a viděla ho sedět na židli u stolu. Jeho tvář byla bledá a mně stačil jenom jeden pohled na něj, abych pochopila, že právě prožívá největší kocovinu jeho života. Nevěnoval mi ani jeden pohled, nic jiného jsem taky neočekávala. Jeho oči byly zabořené do kuchyňského stolu.

‘’Kde jsi byl celou noc?’’ zeptala jsem se tušíc, že se odpovědi stejně nedočkám a jediné, co mi daruje, bude ignorace.

‘’Co tě to zajímá?’’ obořil se na mě tichým hlasem. Nezvedl pohled, jen stále zíral na stůl. Udivilo mě, že odpověděl, i když mě tón jeho hlasu a odpověď zabolela a zároveň naštvala. Nad jeho chováním jsem si tiše povzdechla.

‘’Nechovej se ke mně tak,’’ šeptla jsem a neopovažovala se na něj podívat, ‘’já nejsem Stacy.’’ S těmihle slovy jsem se otočila na odchod. Stihla jsem zaregistrovat, jak zvednul hlavu a vyslal mým směrem pálivý pohled.

‘’Už nikdy nevyslovuj její jméno!’’ zakřičel na mě, zatímco jsem si obouvala boty a přes ramena si přehodila tenkou bundu. Byla jsem ráda, že jsem právě v téhle chvíli nemusela vidět jeho tvář. Nereagovala jsem na to, co řekl a raději opustila dům. Do školy jsem se snad poprvé za hodně dlouhou dobu těšila, protože jsem věděla, že mi tam něco určitě zvedne náladu na vyšší stupeň.

A taky se tak stalo. Přivoněla jsem si k rudé růži a po té ji opatrně vložila do skříňky. O pár metrů dál jsem spatřila Willa, jehož zrak byl upřený na mě. Na tváři se mu pohrával malý úsměv, ale já mu ho nebyla schopna opětovat. Protože kdybych to udělala, dala bych mu jasně najevo, že měknu. A to jsem nechtěla. Alespoň prozatím ne. Přála jsem si, abych v sobě měla tu moc, sílu, tvrdost a nikdy mě nic nedokázalo obměkčit a zdolat.

                                                           ***

Skenovala jsem jídelnu pohledem a hledala volný stůl, kde bych mohla zakotvit s už od pohledu nepoživatelným obědem. Připadalo mi, jako by se proti mně dnes všichni spikli a schválně obsadili všechny stoly. Nechtěla jsem si sedat k někomu, koho nemám ráda, protože by mě okamžitě přešla chuť k jídlu. Problém byl v tom, že já poslední dobou nemusela nikoho.

Zaznamenala jsem Stacy. Seděla sama u volného stolu. Kousla jsem si do rtu a přemohla všechny záporné pocity, které se mi začaly objevovat v hlavě.

Posadila jsem se vedle ní a kývla jí hlavou na pozdrav. Jemně se na mě usmála, ale já i tak mohla vidět smutek v jejích očích.

Vidličku jsem zabořila do rozvařených brambor a znechuceně skrčila nos, když jsem si představila, jak něco takového polykám a zaplňuji tím můj žaludek.

‘’Díky, že jsi to řekla Aaronovi,’’ promluvila jsem, když už mi to ticho lezlo pod kůži a začínala jsem si připadat trapně. Stace kývla hlavou.

‘’Promiň, že jsem se chovala jako ta nejhorší osoba na světě,’’ omluvila se mi. V jejích očích zářila upřímnost, ale mně i tak něco napovídalo, že se nezmění. Alespoň ne teď. Usmála jsem se na ni.

Až teď jsem si všimla kruhů pod jejíma modrýma očima. Přála jsem si, abych ji litovala…, ale pravda byla, že mi jí nebylo vůbec líto. I když to zní hnusně, přála jsem jí všechnu tuhle bolest, kterou jsem pociťovala i já a vlastně ji v sobě mám doteď. Stacy to nedokázala pochopit, ale teď už to očividně chápala… moc dobře.

‘’Přemýšlela jsem,’’ nervózně si zkousla ret a pokračovala, ‘’přemýšlela jsem, že bychom si mohly zase někam vyrazit. Vím, že potom, co se minule stalo, se mnou pravděpodobně nebudeš chtít nikam jít, ale já tě vážně nechci ztratit, Lizz. Jsi moje nejlepší kamarádka…‘‘ Přistihla jsem se, jak se zhluboka nadechuju připravená odmítnout její nabídku, ale pak jsem najednou zmlkla a neřekla nic. V hlavě se mi zobrazovaly různé scénáře toho, co by se stalo, kdybych odmítla nebo kdybych naopak přijmula. Mohlo to skončit hrozně… hůř než minule. Ale má povaha mi nedovolovala říct jenom tak bezcitelně ‘ne’. Neublížilo by to jenom jí, z větší části by to ublížilo mně, protože v sobě nemám takovou kuráž tvrdě a neoblomně odmítnout.

‘’Ptala jsem se pár holek v dějinách a přislíbily mi, že přijdou,’’ pronesla ještě a asi právě tahle věta mě přesvědčila. Byla jsem si jistá, že pokud tam bude víc lidí ze školy a ne jenom já a Stacy, nestane se nic neočekávaného, co by mohlo zničit cokoliv dobrého v našich životech. I když já už v mém životě všechno dobré ztratila.

Souhlasně jsem kývla hlavou a nakonec souhlasila, ‘’dobře.’’ Stacy se na tváři rozlil široký úsměv. Pověděla mi detaily dnešního večera a já jenom souhlasně přikyvovala, zatímco v hlavě se mi hemžily myšlenky a otázky typu ‘proč jsem sakra souhlasila, když už nadále nestojím o přátelství se Stacy’?!