The Smell Of Roses [CZ]

10. kapitola

Elizabeth

Nechtěla jsem opouštět pokoj. Cítila jsem se tam bezpečně. Všechen stres a deprese byly alespoň na chvíli schované pod poklicí a já mohla bezproblémově dýchat. Ale i přes mou nechuť někdy vyjít ven jsem byla donucena mou matkou… a jídlem, které připravovala v kuchyni a já mohla cítit vůni linoucí se až do mého pokoje.

‘’Co máme dnes dobrého?’’ zeptala jsem se veselým hlasem, když jsem se posadila za stůl. Všechno to byla jen hra. Můj šťastný hlas, veselé chování, široké úsměvy. Všechno to bylo jen pouhopouhé předstírání. Je smutné, že to doposud nikdo nepoznal. Ani má vlastní matka ne.

‘’Tagliatelle s masem,’’ odpověděla a položila přede mě talíř s italskými těstovinami a kuřecím masem. Pustila jsem se do jídla. Hltala jsem a plnila svůj prázdný žaludek, který za celý den nedostal ani jednu jedinou potravinu.

U stolu jsem seděla jen s matkou. Aaron se od rána nevrátil domů a otec jako obvykle trávil veškerý čas v práci. Necítila jsem se s ní nejlíp. Každou minutu jsem čekala na otázku, kterou se podle jejího obličeje chystala položit. Občas se nadechla v úmyslu začít mluvit, ale pak si jen strčila další sousto do úst a mlčela. Ubíjelo mě to. Ticho začínalo houstnout a já ji v duchu prosila, ať už konečně promluví a skoncuje tohle zabíjející ticho a nepříjemnou, mučivou atmosféru.

‘’Dlouho jsem tě neviděla s Willem,’’ pronesla konečně a já se začala dusit svou vlastní slinou. Po pár sekundách kašlání jsem se konečně uklidnila a nervózně si zkousla ret. Matka na mě mířila pohledem a čekala na mou další reakci, jako by jí mé málem zadušení nestačilo.

‘’Uh…,’’ sklonila jsem pohled a vidličkou jsem bodala do těstovin a masa, ‘’moc spolu… nemluvíme,’’ vysvětlila jsem jí ještě stále se skloněnou hlavou.

‘’Proč?’’ zeptala se udiveně, ‘’myslela jsem, že jste kamarádi.’’ Zvedla jsem hlavu a všimla si, jak je její perfektně udržované obočí mírně nadzvednuté. Pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem jí tím naznačit, že tohle téma konverzace by se mělo uzavřít, ještě když je to možné. Nepochopila to.

‘’Myslela jsem, že by bylo dobré ho ještě někdy pozvat na večeři,’’ mrkla na mě, ‘’byl to milý kluk.’’ Vykulila jsem na ni oči. Rychle jsem vstala ze židle, talíř s nedojedeným jídlem jsem položila vedle dřezu.

‘’Tak na to už nemysli,’’ zamumlala jsem, když jsem se na ni podívala. Než stihla vyslovit typické zvídavé slovo ‘proč?’, zmizela jsem. Zavřela jsem se v pokojí a vypustila jsem vzduch, který se ve mně nahromadil, tím jsem se malinko uvolnila.

Posadila jsem se do tureckého sedu na dokonale ustlanou postel. Z nočního stolku jsem si podala učebnici ekonomiky a začala si cpát do hlavy něco, čemu jsem absolutně nerozuměla a nutně bych to potřebovala přeložit do mého rodného jazyka. Je směšné, jak nám všichni tvrdí, že věci, které se ve škole naučíme, v budoucnu využijeme. K čemu mi bude vznik a zánik podniku, když neplánuju podnikat? Samozřejmě, že k ničemu. Všechno z toho, co se učíme, mi bude k ničemu. Místo těchhle nepodstatných předmětů by nás spíše měli učit věci důležité k životu a přežití. Jak si najít práci, když nezaměstnanost neuvěřitelnou rychlostí stoupá. Jak zrušit šikanu. Jak se vypořádat s pocity, které se v každém z nás šíleně rychle množí. Jak zvládnout zlomené srdce…

Z myšlenek mě vyrušil hlasitě vyzvánějící mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a přečetla si jméno na rozsvíceném displeji. Stacy… tiše jsem si povzdechla a po chvilce připravování na její hlas jsem to konečně zvedla.

‘’Ano?’’ pronesla jsem tázavě.

‘’Obleč se. Za patnáct minut jsem u vašeho domu!’’ Nepřekvapilo mě, že se ani neuráčila říct jedno blbé ‘ahoj’.

‘’Proč?’’ zeptala jsem se zvědavě.

‘’Jdeme do klubu!’’ zaječela. Skrčila jsem obličej. Má první myšlenka byla, že jsem asi právě přišla o sluch.

‘’Je polovina týdne, Stacy,’’ připomněla jsem jí. Nikam jsem nechtěla. Nechtěla jsem se dívat, jak se opíjí a snaží se mi pomoct, i když se jí to vůbec nedaří. Nechtěla jsem s ní nikam jít.

‘’No a?’’ Před očima se mi objevil obličej, který určitě vytvořila. Pozvednuté obočí, široký úsměv na tváři. ‘’Už jsme spolu dlouho nikde nebyly a navíc… musíš se z toho konečně dostat.’’

Chtěla jsem protestovat. Chtěla jsem odmítnout, nesouhlasit. Ale než jsem stačila otevřít pusu, Stacy se znovu ujala slova. ‘’ ’Ne’ neberu jako odpověď!’’ Povzdechla jsem si a volnou rukou si prohrábla neupravené vlasy.

‘’Za patnáct minut,’’ zopakovala nadšeným hlasem. Ani jsem nedostala prostor protestovat. Zavěsila. Obrátila jsem oči v sloup. Uvolnila jsem každý sval v těle a zády padla na měkkou matraci. Rukami jsem si zakryla tvář a naštvaně zavrčela. Tahle noc bude hrozná...