Nepřítel strach //LS// ✓

XXXV.

Před obrovskou školní budovou bylo prázdno. To se však mělo za pár minut změnit. Přesněji za dvě minuty, mělo zvonit a tak se také stalo. Odzvonilo letním prázdninám, kdy většina studentů, jak jen šlo, válelo šunky a modlilo se, za co nejvzdálenější nástup do škol.

Modrooký brunet, oblečený ve svátečním, s drobným úsměvem, který mu pohrával na rtech, následoval, až před školní budovu, blonďatého kamaráda, jenž vyběhl ze dveří, odhodil batoh a s roztaženýma rukama do všech stran se párkrát zatočil s pohledem vzhůru k nebesům.

Většina studentů ho počastovala pobavenými pohledy, než s pokroucením hlavou zamířila domů.

Blonďáček s brunetkem se oba dva posadili na nízký tarásek před budovou a zírali směrem ke vchodu.

,,Tohle je nejlepší konec školního roku, jaký jsem kdy zažil," zasnil se Niall a s bratrskou láskou koukl na Louise vedle sebe. Oba kopali patami do zídky a vyčkávali.

,,Můj také," pousmál se. Před očima se mu promítal minulý rok. Tenkrát tam nebyl nikdo, s kým by tu posedával a nikdo, na koho by tu čekal. Dnes se všechno změnilo a on byl vnitřně šťasten, že mohl říci, že k lepšímu.

Nevědomky se mu úsměv na tváři ještě rozšířil, když ze dveří vyšla čtyřčlenná skupinka. Jeho pohled však patřil jen vysokému, zelenookému kudrnáči, který mu ukradl srdce.

Nervózně si začal mnout ruce v klíně a kousat ret, zatímco úsměv mu snad i trhal koutky. Snažil se přinutit se tak debilně neculit. Nedařilo se mu to. Teď navíc jeho tváře hořely a on se propadal hanbou, když z něj Harry pohled svých smaragdů také neodklonil.

Niall šťastně seskočil ze zídky, s úmyslem se se svými přáteli přivítat, zatímco blondýnka, která se ruku v ruce vedla s tmavovlasým, zakroutila pobaveně hlavou nad Harrym, který si viditelně ani nevšiml, že všichni zastavili a dále pokračoval směrem za rudým, stále sedícím chlapcem. S protočením očí se objesila svému příteli kolem krku a vtiskla mu na rty zamilovaný polibek.

,,Ahoj," zašeptal omámeně kudrnatý a rukama se zapřel vedle Louisových boků.

,,Ahoj," zapýřil se brunetek skromně a sklopil zrak do svého klína.

,,Půjdeš s námi ke mně, že jo?" Ujišťoval se.

,,Moc rád," Harry mu věnoval jeden ze svých zamilovaných úsměvů, se sladkými dolíčky. Nabídl chlapci ruku, které se pevně chytil a opatrně mu pomohl seskočit.

,,Jde se pařit parto?!" Zahulákal vesele Niall, který před nimi předváděl svůj vítězný taneček na oslavu léta.

,,Přál bych si s tebou dnešek ještě strávit," šeptl koutkem úst Harry k Louisovi.

Snažil se, aby, pokud možno, jejich hovor nepochytil nikdo jiný, ale Gigi, která kolem něho prošla se Zaynem za ruku, se na něj s mrknutím a točila, a proto jí obdaroval varovným pohledem.

Louis zasílil na kratičký okamžik stisk a doufal, že Harry pochopí. A pochopil.

Liam se snažil nejdřív udržet krok s poletujícím blonďáčkem kus před nimi, než to vzdal a rozmrzele, s rukama zabořenýma hluboko v kapsách, se rozhodl dělat jejich čtveřici křena.

Parkoviště před školou, které před chvílí bylo narvané k prasknutí, se doslova během chvíle vyprázdnilo. Všude nastal klid. Teda alespoň do chvíle, než se prostranstvím ozval mužský křik.

Louis se společně s celou partou otočil. Pohled jim padl na naleštěné, drahé auto u nějž stála dvojice mužů. Staršímu mohlo být kolem čtyřicítky a Louis si při prvním pohledu ihned vybavil vzpomínku na školní výlet. Toho muže zahlédl na místě, kde si jej vyzvedávala maminka.

Druhý z dvojice byl Robertson. Toho by poznal na míle daleko. Oba dva se viditelně hádali, načež starší mladšího uhodil. Chlapec se sesunul k zemi, s dlaní přitisklou k tváři.

,,Hajzl, karma ho stihla," zasmál se Harry a s pokroucením hlavou se s přáteli otočil v úmyslu odejít. Louis však zůstal stát a ani se nepohnul, takže kudrnatý, který ho celou dobu držel za ruku, byl taktéž donucen zastavit.

Louis mlčel, pouze zíral na vzdáleného klečícího chlapce.

,,Pojď prosím tebe," pokroutil hlavou a za ruku ho vyzývavě zatahal. On se mu však vytrhl a rychlejším, nejistým krokem zamířil ke zhroucené, nyní osamocené postavě.

,,Louisi?!" Harry za ním nechápavě hleděl. Otáčel se neustále na stejně udivené přátele a poté na vzdalující se záda mladšího.

Louis došel až k Robertovi a klekl si k němu.

,,Jsi v pořádku?" Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Nestál mu ani za jediný pohled, ani slovo. Chvíli modrými duhovkami hypnotizoval své dlaně a hledal slova.

,,Řekni to někomu. Svěř se, věř mi. Všechno pak bude lepší," opatrně si ze zad stáhl batoh a vylovil z něj balíček papírových ubrousků na utření krve, která se Robertsonovi valila z roztrženého rtu. Opatrně je položil před chlapce a postavil se.

Doopravdy netušil, že někdy bude mít možnost stát nad tímhle chlapcem. Že bude mít možnost mu jednu vrazit za ty dny, plné bolesti a strachu. Jednou provždy se pomstít.

Se smutným pohledem pouze zavrtěl hlavou, na patě se otočil a rychlým krokem zamířil k pětici, tedy vlastně čtveřici, protože Niall už byl někde před nimi, přátel. Cítil ve svých zádech překvapený pohled, ale neotáčel se.

Najednou se mu šlo o dost lehčeji. Vyhrál nad svým strachem. Ne silou, jak by většina lidí čekala, ale vyhrál.

,,Půjdeme?" Zvedl prosebný pohled k překvapené Harryho tváři a propletl si s ním prsty levé ruky. Ten těkal mezi jeho zářivýma očima. Nemohl si lepšího člověka, než byl tenhle malý modrooký brunet, přát. Zda-li to bylo možné, miloval ho každým dnem víc a víc. Jeho city nešly potlačit. Louis si nenávratně vzal jeho srdce k sobě.

Opatrně s posledním pohledem na opuštěného chlapce, pokýval hlavou a s přivynutým brunetem na těle, s přáteli zamířili pryč.

Louis si s povzdechnutím položil hlavu na Harryho hruď. Když se zpátečně ohlédl v čase, nemohl uvěřit, že je to doopravdy on. Ten kluk, který kdysi sedával o samotě, bez přátel, nyní kráčel po boku pěti lidí, o kterých mohl říci, že pro něj znamenají celý svět.

A po boku Harryho Stylese. Toho kluka, po jehož boku mohla kráčet kdejaká krásná dívka. Ne, na tom místě stál on, obyčejný kluk, který při pohledu na sebe sama do zrcadla musel zavírat oči. Přesto však zelenooký byl ochoten obětovat pro jejich vztah cokoliv.

To nejkrásnější na světě nebyly věci, nýbrž okamžiky, chvíle a nezachytitelné vteřiny, kterých si nyní, oba dva, hodlali užívat plnými doušky.

KONEC