Nepřítel strach //LS// ✓

Pár slov na závěr

Je to zvláštní něco takového tu sepisovat.
Cítím se blbě a doufám, že tu bude nějak srozumitelně sepsané vše, co bych zde chtěla vyjádřit.
(Nijak to nemám připravené a proto se dopředu omlouvám:D)
Samozřejmě to číst nemusíte, nedržím vás tu, stejně jako u celého příběhu.

Na úplný začátek bych chtěla poděkovat všem, kteří tu se mnou byli. Chtěla bych vás všechny vyjmenovat, ale bojím se, že bych na někoho omylem zapomněla a cítila bych se pak špatně, proto tu raději nebudu jmenovat.
Děkuju všem, kteří tu při mně stáli, kteří si příběh přečetli a nezanevřeli na něj, děkuju těm, kteří hlasovali a komentovali, protože mě to dělalo neuvěřitelně šťastnou.
Dále chci poděkovat svým kamarádkám, které tu pro mě byli a jsou a díky kterým jsem víceméně příběh dotáhla až do konce, za což jim neskonale děkuju.
A hlavně pak děkuji své kočce, protože kdyby nebylo jí, byla bych dennodenně naštvaná jen na sebe a na můj psací skill, zatímco ona mi ukazovala, že mě dokáže nasrat ještě víc než já sebe.

A teď k příběhu:D
Když se tak kouknu zpět... celkově s ním nejsem spokojená. Jak už jsem někde na konci kapitoly psala (teda doufám:D), rozhodně ho hodlám trošku poupravit, pozměnit, i když ne nijak zásadně.
V podstatě jen různá fakta, která nedávají smysl a pak taky slovosled, kterej je hroznej, když se na to tak dívám zpětně:'D
Nechám si to proležet v hlavě a poté se na to vrhnu.

Mezitím se pustím do dalších příběhů. Jak jste si asi pravděpodobně všimli, tenhle příběh je jedno velké klišé. Popravdě, brala jsem ho jako takový můj první, pomyslný bod, kterého jsem chtěla dosáhnout.
Už od mala, díky své sestře, jsem se stala závislá na sepisování a vymýšlení příběhů. Nikdy se mi však nepovedlo nic dokončit, protože jsem nikdy nedokázala udržet u jednoho pozornost, takže v podstatě má premiéra:D

Hodlám tedy říct, že další příběhy, by mohli být alespoň více osobitější a originálnější, tak snad:'D
Samozřejmě nečekejte zázraky.

Jakýmsi zvláštním způsobem mně trhá srdce, že s tímhle už musím seknout.
I když to byl víceméně příběh, který rozhodně netrval roky a roky na vymýšlení, nad celým psaním jsem strávila kolem půl roku a on mi přirostl k srdci.
Na druhou stranu jsem ráda, že jsem jej dokončila. Za celým příběhem jsem udělala jednu velkou tečku a nyní se hodlám vrhnout na úplně nový příběh.

Tolik snad k mému vyjádření k celému tomuhle příběhu.

Doufám, že jste si čtení alespoň trošku užili a že se alespoň trošku příběh líbil, potěší mě, když na mé spisovatelské schopnosti nezanevřete a třeba se jednou sejdeme i u něčeho jiného:D

Rozhodla jsem se tu sepsat ještě pár bodů, který mám s tímhle příběhem spojené, takže kdo má zájem:)...

---

- od začátku jsem se absolutně neorientovala v datech. Příběh jsem v podstatě začala, aniž bych věděla, kdy se děj přesně odehrává, nakonec jsem se teda usnesla na konec školního roku, takže je možné, že jsou někde i chyby z nepozornosti

- také jsem se od začátku nedokázala rozhodnout, jaké bude v příběhu roční období. Ani neuvěříte, jaké zoufalství jsem prožívala, když jsem měla potřebu neustále kluky navlékat do bund a šál, než mi došlo, že to asi není v létě nejlepší nápad

- později jsem si rozvrhla pomyslný kalendář, kde jsem si zapisovala co je přesně za den, čímž také došlo k takovému to brzkému konci. Konec měl totiž přijít s koncem roku, což se mi k mému údivu povedlo, avšak hrozně jsem to natahovala a později mi přestaly vycházet dny:D

- za celý příběh jsem měla asi největší spisovatelskou krizi v okamžiku, kdy jsou na výletě a Harry u jídla se rozhodne, že se James Louise nedotkne a že se o to vlastnoručně postará.
Proč? Celý děj se měl nejprve ubírat směrem, že se na šikanu přijde. Trávila jsem hodiny a hodiny na internetu, pročítáním všech možných způsobů řešení šikany, přičemž jsem zjistila, že tohle je nad mé schopnosti. Nebyla jsem schopná vymyslet co s dějem bude dál, protože jsem napsala asi milión verzí, kde se Harry zvedne a dojde to říci učitelce apod., ale já s tím prostě nebyla spokojená tak, jak jsem chtěla.
Nakonec jsem to však nechala jen mezi nimi. S tím mi v podstatě pomohla sestra. Přišla jsem za ní, že by mě zajímalo, co by dělala, kdyby se objevila v jejich situaci a zda-li by šla za učitelkou. Odpovědi se mi dostalo docela jasné, takže nakonec to Harry všechno vzal na svá bedra

- byla jsem nucena prvních pár kapitol dát přečíst mamce, protože ona se zprvu stala člověkem, od kterého jsem hledala výpomoc ohledně šikany, poté, co strejček internet zklamal a ona na mě přišla s tím, jestli s tím mám problém já, že se tak ptám, později že píšu dost nevhodný příběh, už jen díky tomu, že tam někdo někoho mlátí, takže jsem jí ho dala přečíst, aby si o mně neudělala špatnej obrázek:'D

- příběh jsem začala psát v okamžiku, kdy jsem byla plně přesvědčena, že Harry prostě Topuje, postupem času jsem však začala být čím dál více přesvědčenější o opaku, což mi při psaní moc nepomáhalo, alespoň tedy v Epilogu

- častokrát jsem měla obrovskou chuť psát, takže jsem si vytáhla papír a sedla si nad něj, v úmyslu nějak postupně sepsat další děj. Nakonec to dopadlo tak, že nyní mám takových dvacet papírů prázdných, pouze počmáraných klikyháky a různými nesmyslnými pochody mých myšlenek:D

- hodně autorů se vždy přizná, že se v některé z postav svého příběhu/knihy, vidí. Já...upřímně nevím. Každému, kdo se v mé knížce objevil jsem propůjčila něco, co sama vidím ve svém okolí, nebo co sama cítím. Asi si úplně nedokážu vybrat jednu osobu, o které bych mohla říci, že se v ní vidím:)
---

Tak jo, tímto se loučím, pokud chcete, můžete zde zanechat poslední komentář, moc vám všem děkuju a ahoj snad u jiného příběhu:)

<3<3<3

(A mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám Harry:))