Nepřítel strach //LS// ✓

XXIII.

,,Do osmi budu doma," objal uspěchaně matku a kvůli nedostatku času se rozběhl ke škole.

Růžovláska tam na něj už dávno čekala. Vlasy barvy žvýkačky měla spletené v ledabylém, přesto však pěkném copu, na sobě stejné boty, s jehlovými podpatky, jako z odpoledne, maskáčové kalhoty a na Louisův vkus docela dost průsvitnou černou halenku.

,,Promiň, mamka přijela později," vyhrkl spěšně a snažil se svůj běh vydýchat.

,,Nevadí Lú," pousmála se a zavěsila se mu kolem krku. Louis takovéto přivítání vůbec nečekal. Nebyl zvyklý se objímat. A už vůbec ne s holkou.

Trochu neobratně ji poplácal po zádech a odtáhl se. Byl rudý jako ředkvička.

,,O osmý bych měl být doma," dodal ještě, než s dívkou zamířil směrem do města.

Čekal, že se sama rozmluví o tématu, které jí tíží.

Viditelně však na to úplně zapomněla. Usmívala se a vypadala šťastná, Louis jí nechtěl náladu kazit. Ví, kdy on musí odejít. Pokud se chce svěřit, svěří se.

Minuty ubíhaly a Louis si čas stále nervózně kontroloval na zamykací obrazovce svého mobilu. Byl nervózní, hlavně z důvodu jejich schůzky.

Při hovoru zněla, jako by byla na pokraji zhroucení. Nyní? Široký úsměv, kterým obdarovávala své okolí mluvil o něčem jiném. Bylo to zvláštní. Celá tahle chvíle byla zvláštní.

Louis dívku obdivoval. Před pár hodinami se s ní rozešel kluk. Tedy nejspíš. Ztrapnil ji před většinou školy a hnusně ji nazýval.

Louis kdyby byl v její kůži, dny, klidně i týdny by strávil zavřenej v pokoji, zahrabaný v peřinách se zataženými žaluziemi a čokoládou po ruce.

Chloe jakoby si začala uvědomovat, že se hodina brunetkova odchodu nenávratně blíží a na její náladě to šlo, pomalu ale jistě poznat.

Rty, které celou dobu měla zkroucené v širokém úsměvu, úsměv už okolí nerozdávaly a čelo měla svraštělé negativními emocemi.

,,Půjdu," drobně a chlácholivě na ni pohlédl.

Bylo na ní vidět, že se snaží nezačít protestovat a prosit ho o setrvání s ní ještě chvíli. Ovládat se uměla ale skvěle.

,,Můžeš zítra?" Louis na ní trochu vykuleně pohlédl. Lidé kolem něj poslední dobou začali o jeho přítomnost až neuvěřitelně moc stát.

,,J-já už něco mám," vybleptl. Při vzpomínce na Harryho, jeho tváře dostaly nachovou barvu a on si trapností div nezakryl tvář rukama.

,,Aha," hlesla dívka a nehnutě na něj zírala. Byl z jejího pohledu doopravdy nervózní.

,,Možná jindy," pokusil se o úsměv. Dívka se k němu naklonila a vlepila mu rychlou přátelskou pusu na tvář.

,,Papa," mávla rukou a se svěšenou hlavou zamířila z brunetkova dohledu.

Chlapec za ní vykuleně hleděl. Nerozuměl dívkám. Nebo alespoň teda né této.

Když očima zkontroloval čas, zjistil, že už je čtrnáct minut po osmé. Neuvěřitelně moc v něm hrklo a rychlou chůzí, kterou prokládal i chvílemi během, zamířil domů. Už předtím ho hryzalo svědomí, že utahanou maminku, která pro něj od tmy dřela v práci, nechal na pospas mladším sestrám.

Domů doběhl až o dvacet minut později, z běhu udýchaný a neuvěřitelně moc spocený.

Vyděšené ženě se nesčetněkrát omluvil. Nebyla zvyklá, že by se její syn dostavoval pozdě. Tehdy se s nikým nebavil. Ven, mimo dům vycházel zpravidla jen když měl jít nakoupit, do školy nebo vyzvednout sestry.