Nepřítel strach //LS// ✓

XVI.

Brunetek posedával na parapetu v obývacím pokoji u otevřeného, zasíťovaného okna.

Sotva svítalo a on už byl vzhůru. Jednu nohu měl spuštěnou dolů, směrem do místnosti, zatímco druhou měl skrčenou u svého těla a objímal ji rukama.

I za takto ranní hodiny po ulici pobíhali lidé, spěchající do práce a do škol. Za několik málo minut se měl probudit i zbytek domu.

Ještě hodnou chvíli seděl na parapetu než seskočil a potichu, aby zbytečně nevzbudil členy domácnosti, se vydal do kuchyně.

Všem čtyřem sestřičkám a mamince se pokusil připravit poživatelnou snídani.

Právě v okamžiku kdy rozléval čaj, do místnosti vběhla rozdrbaná desetiletá holčička. Tmavě blonďaté, až hnědé vlásky měla rozlétané do všech stran a na sobě pomačkanou noční košilku.

Louis jí spěšně uhl z cesty a nechal dívčinu proletět do obýváku. Poté opatrně odložil čaj a zamířil za sestrou.

,,Co se děje Lottie?" Opřel se o futra dveří a sledoval, jak Charlotte leze po všech čtyřech po zemi a viditelně něco hledá.

,,Nemůžu najít učebnici," zakňourala dívenka a z gauče odházela polštáře.

,,Hej, nedělej tu bordel," upozornil sestru a polštáře raději sám urovnal na místo.

,,To máš z toho, že mamku neposloucháš. Měla sis sbalit večer," zhodnotil situaci.

,,Nedělej chytrýho brácha." ,,A ty nebuď drzá," prohrabal se pár časopisy na stole.

,,Nemáš ji někde zahrabanou v pokoji?" Narovnal se Louis po chvíli v zadech a pohledem přeskenoval místnost.

,,Včera jsem ji měla tady. Nechala jsem jí na stolku." ,,Třeba sis jí odnesla."

Lottie rozhodně zavrtěla hlavou a také se postavila.

,,Tak si učebnici od někoho půjčíš, ne? Nemáme tolik času, běž se radši připravit," popohnal sestru z obýváku do schodů, k jejímu pokoji.

Lottie bez odmlouvání schody vyběhla a zabouchla se v pokoji. Což Louis shlédl jako snad i nemožné. Charlotte poslední dobou začala dost odmlouvat, proto to byl zázrak.

,,Děkuju broučku za snídani," pousmála se na Louise drobná žena unaveně, když vstoupil do malé kuchyně. Louis jí úsměv oplatil.

,,Zavedu holky do školy a školky. Nemusíš si s tím dělat hlavu." ,,Děkuju zlato," věnovala mu další úsměv.

Co by si bez něj počala. Byla na něj náležitě pyšná.

Klid, který v domě před pár minutami panoval, byl pryč a nastal ranní frmol. Louis díky tomu, že nemusel sám spěchat do školy, toho zvládal o mnoho víc.

I když se divil, do půl hodiny stačil čtyři sestry z domu vytáhnout. Rozloučili se s maminkou a společně zamířili k nedaleké budově školy.

Byla to štreka, avšak Louis byl na to zvyklý.

Za ruku držel tříletou Daisy, která se na patníku chodníku snažila udržet rovnováhu a jít vpřed, přes rameno brašnu Fizzy.

Připadal si více jako jejich otec, než bratr. Ale nestěžoval si. Nijak by mu to nepomohlo. Naopak, akorát by přidával starosti matce, která od rána do večera pracovala, aby své děti uživila a poskytla jim nějaké to zázemí. Za to jí nesmírně obdivoval a miloval.

,,Odpoledne pro vás přijdu, nikam nechoďte," objal na rozloučenou Lottie a Fizzy, jíž vrátil školní brašnu.

Chvíli počkal, než obě děvčata zmizí ve dveřích školy, aby měl jistotu, že budou v pořádku, než s Daisy a Phoebe zamířil do vedlejší budovy, kde se nacházela školka.