Nepřítel strach //LS// ✓

XXVII.

,,Přátelská schůzka," odfrkla si nabroušeně Chloe a pozorovala postávajícího nervózního chlapce před zrcadlem. Ten dívce sedící na jeho posteli v odrazu věnoval nechápavý, trochu nejistý v pohled, ale mlčel.

,,Ten po tobě sotva chce přátelství," pokračovala. Louis několikrát zmateně zamrkal a raději sklopil zrak.

Týden uběhl jako voda, což Louise nesmírně těšilo, protože se blížil konec školního roku a s ním i vytoužené volno. Popravdě? Něco se v něm za těch sedm dní změnilo. Nejspíš za to mohla Harryho slova, kdy mu chlapec dennodenně skládal drobné úklony, přesto však pro Louise dost znamenaly.

Jakoby nyní dokázal své já přijmout více než kdysi. Alespoň tedy před kudrnatým. Začal si sám sobě přiznávat některé skutečnosti. A ať se mu to líbilo či ne, poprvé za celý život si byl ochoten přiznat, že ho Harry přitahuje. A možná tak, jak by jej měla spíše přitahovat nějaká dívka.

Přesto ho Chloeniny slova bolely. Mluvila o možnosti toho, že by Harry k němu něco mohl cítit tak hnusně... bál se o tom s ní už jakkoli promluvit.

Raději v tichosti naslouchal, jak je Harry divnej a jak chce s Louisem pouze spát.

Nedalo mu to spát. Bylo by to možné? Doopravdy Harrymu za víc nestál? Raději pohlédl na hodinky na svém zápěstí. Měl ještě dobrou hodinu času, přesto už byl nachystaný a nervózně očekával Harryho příchod.

,,Lousi!" Utrhla se na něj dívka, vstala a došla až k němu s rukama založenýma vbok. Zamračeně shlížela do jeho obličeje.

,,Posloucháš mě vůbec?!"

,,Já, ne, promiň," znovu sklopil provinile pohled na své ponožky.

Prsty na bradě jej však donutili pohled zvednout. Vykoleně sledoval Chloenin upřený pohled na svých rtech. V ústech mu vyprahlo a on se nezmohl na nic než na tupé zírání.

Dívka vypadala značně mimo. Hypnotizovala pohledem Louisovu tvář s nepřítomným úsměvem na svých rtech.

Louise ze strnulosti probralo až když dívka zasněně zavřela oči a naklonila se k němu blíž. Vyděšeně jí od sebe, možná až bolestně odstrčil, načež ona bolestně sykla. V tváři měla naštvaný, vyděšený výraz.

Nastalo tíživé ticho, při kterém se Louis snažil mermomocí ovládnout svůj zrychlený dech. Doslova slyšel televizi dole v obýváku, kterou si Fizzy s Lottie pouštěly.

Možná byla jeho reakce příliš přehnaná, ale jakmile otevřela ústa, z pokoje doslova vyběhl.

Před očima se mu promítala skutečnost, že kdyby se neodtáhl, Chloe by ho políbila. Jeho kamarádka. Ta které se ohledně Harryho svěřoval snad se vším.

Jako vyděšený králík vyběhl z vlastního domu a rozeběhl se prázdnou ulicí. V hlavě mu hučeho. Párkrát se vyděšeně ohlédl. Čeho se tak bál? Ani nevěděl. Třeba za to všechno mohla pouze jeho fantasie. Ze zadní kapsy svých jeansů vyštrachal třesoucí se rukou mobil. Krok konečně zvolnil a zastavil se v jedné uličce, kde se zády opřel o stěnu a zíral nepřítomně před sebe.

Proč utíká ze svého domu? Možná že za to všechno mohl ten stres a strach. Byl doslova na dně, vystresovaný z Harryho pozvání. Vystresovaný ze svých pocitů k němu. Vystresovaný z možnosti Harryho citů k němu. Vystresovaný z Chloe a jejího postoje k Harrymu a i nově k němu.

Za všechno mohl strach, kterému Louis nechával volnou ruku. Nechával ovládat jeho mysl a tělo. Rozklepanými prsty vytočil na mobilu Niallovo číslo. Potřeboval poradit. Potřeboval obejmout a ujistit. Ale ten mu to však nebral.