Kobky asgardské

Stříbrný přítel

„Thor musí být vážně zoufalý, když na svou špinavou práci posílá někoho jiného a ještě k tomu ženu." Vyštěkl Loki směrem k otočené Lilieth a vzedmul se v poutech. Chřestot kovu ho znervózňoval, byl si však naprosto jistý, že netouží zjistit, co se v její tašce ukrývá.

„Víš Loki, měl by ses pomalu naučit, kdy máš zavřít ta svá nanicovatá drzá ústa." Zamumlala přes cinkot, aniž se otočila. „Věř mi, že by sis měl celou svou bytostí přát, aby tu s tebou byl kdokoliv jiný, než sem já."

„Nebojím se tě. Ocitl jsem se při svém exilu už v mnohem horších situacích, než je tato a čelil jsem už nepřátelům, o kterých se ti nesnilo ani v nejhorších nočních děsech," řekl tiše, ale s přesvědčením.

Ohlédla se na něj přes rameno a tvář jí zohyzdil posměšný škleb. Stoupla si z podřepu a během pohybu se otočila. Ladnou chůzí, kdy z něj nespouštěla pohled, se obloukem přiblížila k jeho vězení a zmizela mu ze zorného pole. Slyšel její kroky, které ustaly těsně za jeho zády. Zadržel dech ve snaze zaznamenat jakýkoliv zvuk. Studená ruku mu sevřela čelo a dlouhé pěstěné nehty se mu zaryly do kůže. Hlava mu byla zvrácena vzad a na hrdle ucítil ledové ostří. Instinktivně se od něj pokusil odtáhnout.

„Postarám se o to, aby sis tady dole zažil svou vlastní noční můru, princátko." zašimral ho šepot po pravé straně tváří. Její rty se dotýkaly jeho ušních boltců. Slova se mu vlhce a teple převalila po lalůčcích, kde na povrchu kůže zchladla. Na šíji mu naskočila husí kůže a sestoupala po celé délce páteře. Naprázdno polknul a vystouplý ohryzek se mu otřel o kraj čepele.

„Boha nemůžeš zabít, ty jedna hlupačko," procedil skrze zuby lehce přiškrceným hlasem a krk mu laskal chlad břitu při každém slovu.

„Jenže ty nejsi bůh..." ostří se mu přitisklo ke kůži a snadno jí proniklo. Štiplavá bolest napnula jeho tělo. Krk mu zvlhčilo teplo vlastní krve, která líně začala stékat zemskou přitažlivostí směrem k límci. „...a já nemám za úkol tě zabít," dokončila větu a políbila ho jemně na tvář. S odtažením rtů zmizela z jeho hrdla i čepel a on se opět prověsil v provazech.

„Co je tvůj úkol?" zeptal se a sledoval, jak se mu vrací do zorného pole. Zahnutou blyštivou dýku očistila o bílou látku na svém stehně. Zanechávala na ní rudé šmouhy, které nepříjemně rušily čistotu celého vzezření.

„Chci vědět, co jsi udělal s Všeotcem," řekla stroze a přímo.

Pohlédl a kývnul na malou dýku, kterou stále svírala v ruce. Rty se mu roztáhly v úsměvu. „Vážně si myslíš, že mě zastrašíš nějakým nožíkem?" pohrdlivě si ufrknul a zakroutil nevěřícně hlavou.

Nechápavě pozvedla nůž a pohlédla na něj. „Myslíš tohle, princátko?" Rozesmála se zvonivým smíchem, který však postrádal jakýkoliv náznak pobavení a hřejivost jeho pravého smyslu. Prostor se vyplnil jejím hlasem a odrážel se od vlhkých zdí. Cítil prudké návaly vzteku, které ho neustále nutily cloumat pouty, přestože se mu bílé provazy stále více zařezávaly do zápěstí. Měl pocit, že s každým škubnutím se více utahují. Ponížení, které její smích způsobilo, jej donutilo sklonit hlavu. Pomyslel na svou uzmutou magii a také na trest, který by za svojí opovážlivost zinkasovala. Postaral by se, aby jí úsměv zmrznul na rtech, aby tam zmrznul navždy. Smích konečně ustal a on zvedl oči.

„Ne Loki. Tím si krájím jablka." utřela si slzy od smíchu do hřbetu ruky. „Pro tebe mám připraveny mnohem sofistikovanější metody," mrkla na něj a ladným pohybem nechala dýku v ruce zmizet v obláčku bílé záře. Tvar, který se jí ze světla v ruce tvořil, se prodlužoval jako had, až spadl z její natažené paže na zem. Přidržela ještě nedokončenou formu v dlani a smyčky se líně rozvalily u jejích nohou. Jakmile bílá záře začala mizet, Loki mohl spatřit dlouhý bič, který se podivně leskl. Vypadal jako upletený ze stříbra. „Ani tímhle tě nehodlám zastrašit. Prostě mě jen baví dívat se, jak trpíš." pokrčila rameny a láskyplně pohladila tělo biče.

Když mu jeho roztřepený konec poprvé zapráskal pod spoutanýma nohama, Loki pocítil touhu se stáhnout do sebe. Očekával bolest s každým zasvištěním a následným ostrým úderem. Jeho tělo reagovalo trháním sebou na opačnou stranu. Přál si zůstat klidný a netečný, ale reflexy byly jednoduše silnější než jeho touha a hrdost. Když bič poprvé ochutnal chuť jeho boku, Loki vykřikl bolestí a úlekem. Zkroutil se ve snaze uniknout dalším úderům, ale smyčky si vždy neomylně nacházely jeho zhmožděné, unavené a stresem i strachem stažené tělo. Když svištění stříbrného nástroje ustalo, vzhlédl ke své trýznitelce, které ve tváři pohrával lehký náznak pobavení. Tělo se mu začalo třást bolestí a on vnímal každý jeho kousek zasažený bičem jako spáleninu.

„Trochu nudné, že?" stiskla nespokojeně rty a natáhla ruku před sebe. Sevřením dlaně naznačila úchop neexistujícího a cukla směrem k sobě. Ucítil prudké trhnutí dopředu a kabátec i košile pod ním s hlasitým rupnutím látky obnažily jeho horní část těla. Odletěly několik metrů od něj až k nohám Lilieth, která je kouzlem přivolala. „To už je lepší." uznale přikývla hlavou a napřáhla se k dalšímu výprasku. Pokud Loki předtím myslel, že rány bičem bolí, nyní zažíval hotová muka. Tělo se mu napjalo v neovladatelné křeči ve snaze ochránit se před destruktivními dopady stříbrného provazu. Každé setkání s holou kůží, způsobilo rozsáhlý krvavý šrám, který ve vlhkém vzduchu pálil jako cejch hanby. Z úst mu pravidelně unikalo zprvu jen drobné sykání, které ale s přibývající bolestí nahradily nářky a kňourání. Když se mu bič poprvé dychtivě dotkl vnitřní strany stehen, vykřikl tak hlasitě, až sám sebe polekal.

„Pros, ať přestanu," vyzvala ho beze znaku žádosti. Byl to rozkaz. Její postoj setrval v půli pohybu, zmrazen v očekávání.

Podíval se na svůj poznamenaný hrudník, vzhlédl a zabodl pohled do jejích pološílených roztoužených zelených očí. „Nikdy mě neuslyšíš prosit, ty nectná potvoro," usmál se a odvrátil tvář před bičem ještě předtím, než mu olíznul tvář.