Kobky asgardské

Hody a polibek

Lokimu se za víčky opakovaně odehrával stále stejný sen o návštěvě na Midgardu. Jeho podvědomí se na tento okamžik jeho dlouhého života upnul v zoufalé snaze odhalit tajemství, na kterém ve skutečnosti vůbec nezáleželo. Vracel se do zelených zahrad, hrál si s bratrem a pozemským psem a slýchával rozhovor, který vedla jeho matka s Helenou. S otázkou, se kterou se na něj Helena obracela, však sen vždy končil a Loki se budil do bolestivé reality, v níž byl vězněn ve tmě a tichu, spoután na kříži a ponechán o samotě se svými vlastními myšlenkami a obavami.

První tři dny Loki vyzýval Lilieth, aby se vrátila. Marně bojoval s kouzlem posílenými provazy a každý neúspěch doprovázel výbuch silné vlny vzteklých emocí, při nichž Loki křičel, až mu řev rozdíral hlasivky, dokud vyčerpáním neupadl do dalšího neklidného spánku. Po probuzení necítil ani jednu z končetin a cit se do nich vracel jen výjimečně a byl provázen prudkou bolestí naříkajících svalů. Na těle cítil štípání zanícených ran a vnímal horkost, kterou jeho nahá prsa sálala. Hrdlo mu stahovala žízeň a on věděl, že pokud se Lil brzy nevrátí, stane se nedostatek tekutin tím největší problémem ze všech. Více než, kdy jindy pociťoval svojí vlastní zranitelnost a smrtelnost. S každou křečí, bolestivým stáhnutím prázdného žaludku, či třesknutou agónií, která mu okupovala hlavu, se pocit znásoboval a ubíral mu tak veškerou energii.  Samota tiše živila beznaděj a rostoucí touhu po konci.

„Nevzdávej to.“ Nadával si Loki vztekle nahlas a kousal se do znecitlivělých rtů a vnitřků tváří ve snaze odpoutat pozornost od bolesti, která mu sžírala tělo. Zaměstnání hlavy upoutáním pozornosti na novou bolest však fungovalo jen v omezené míře a jen na chvilku.

Pátý den Lokiho omámené oči zaujala hromada masa jeho znetvořeného společníka ležícího mu několik kroků od svázaných nohou. Viděl průzračné kapky vody srážející se na jeho nahé mrtvolně šedé kůži, která se zřejmě vlivem použitého kouzla odmítala začít rozkládat. Přes odpor ze svých vlastích myšlenek, začal Loki slinit. Odtrhnul oči a nahlas zanaříkal, divoce polykaje ve snaze potlačit zvedání žaludku ze svých vlastních myšlenek způsobených jedním ze základních živočišných pudů - hladu. Pokud by začal zvracet, ztratil by i zbytek tekutin, který jeho tělo potřebovalo udržet.

 „Nejsi zvíře.“ zachraptěl pro sebe nahlas, ale jeho vnitřní hlas mu prozradil: „Tady jsi mnohem míň, než zvířetem,“ a jeho pohled se stočil zpět k hromadě na zemi. Zdálo se mu, že se pohnula a osten strachu jím projel jako by jej protnul vidlemi.

„Je mrtvý.“ zašeptal a hypnotizoval mrtvého společníka zhrouceného do nepřirozených úhlů. O několik sekund se zemřelý opět pohnul a Loki cítil, že ho začíná zachvacovat panika.

„JSI MRTVÝ!“ Zavřeštěl na pokroucence vztekle.  Loki poznal, jak jeho mysl pozvolna opouští dimenzi zdravého rozumu a překračuje hranici šílenství. Když se mrtvola opět pohnula, Loki začal ječet a cloumat provazy ve snaze uniknout. Tělo se klepalo námahou. Pokud by mu zbývaly síly na pláč, oči by zalily slzy. Loki prověšený tiše sténal a pokradmu sledoval umrlce. Když zpod mrtvých záhybů vyběhla krysa, Loki se nahlas zasmál. Z tónu hysterického smíchu odkapávala úleva a pozorovatel, by asi skřeky, které Loki vydával, přirovnal spíše k nářkům. Napadlo ho, zda by se mohlo jednat o stejnou krysu, která mu před nekonečnem času očichávala jeho obličej a pokoušela se okusit chuť jeho očních bulv. Lehce konsternován sledoval malého tvorečka, jak se kolébavou chůzí na drobných, člověku podobných nožkách, přibližuje až k čelu mrtvoly, kde na chvíli zaváhal a zavětřil hmatovými fousky přímo do vytřeštěných očí. Na rozdíl od Lokiho se však mrtvý nebránil a nechal si tak zabořit dva žlutooranžové tesáky přímo do prázdného pohledu. Loki se nedokázal přestat dívat, přestože mu žaludkem cvalem proběhla nevolnost a silou mu vyhnala žaludeční šťávy ven z těla.

O několik hodin později byl Loki již mnohem více odolný a pohled na svačící krysu mu připadal mnohem méně nesnesitelný a nechutný.

„Je téměř s podivem, co se vejde do takového malého tvora, jako jsi ty.“ poznamenal směrem ke kryse a pozoroval, jak zvětšuje otvor do mrtvých tváří, útlými packami odlupujíc tmavě červenou tkáň. „Trošku mi tou svou nenasytností připomínáš mého bratra.“ Loki se uchechtl svému nahlas pronesenému vtipu a pohublá tvář se mu zkroutila smíchem. Kruhy pod očima dodávaly jeho vzezření výraz starce. „Kdyby byl můj bratr velký jako ty, určitě by ho už měl sežraného celého.“ vyprsknul Loki a hlasitě se krákoravě zasmál. Krysa se zastavila v sycení se, zastříhala ušima a začenichala do vzduchu. V drobných prstech přitom svírala kus ze zbytku tváře své ubohé oběti. Lokimu ještě několik okamžiků trvalo, než dokázal utišit svůj zběsilý smích a uvědomil si, že v kobkách opět není jedinou živou lidskou bytostí.

„Bavíš se?“ vystoupila bez okolků ze stínu bílá postava a pohlédla na malého chlupatého tvora, který jí bez hnutí hypnotizovaně pozoroval skrze zakrvácený čenich a fousy.

„Celkem ano,“ uchechtl se Loki „představuji si, že můj malý přítel právě pracuje na tvé krásné tvářičce.“

„To vlastně není vůbec špatný nápad,“ rozzářily se Lilieth oči a oni namířila prst na krysu, které jako v odpověď vypadlo maso z praciček, otočila hlavu do nepřirozeného úhlu a pohlédla na svázaného Lokiho. Zamrazilo ho v zádech a těkal pohledem z krysy na dámu v bílém.

„Vyber si. O kterou část chceš přijít první princátko? Mám své favority, ale myslím, že bychom mohli začít tvými nevycválanými ústy…“ slizce se usmívala několik centimetrů vzdálená od Lokiho obličeje. Pozvedla ruku, kterou nemířila na krysu a dotkla se jeho suchých a rozpraskaných rtů. Krysa se v tom okamžiku spustila na přední a namáhavým nepřirozeným krokem vyrazila směrem ke kříži. Zanechávala za sebou drobné čtyřprsté krvavě rudé stopy.

„…nebo přejdeme rovnou k tvému drzému neuctivému jazyku?“ řekla a zmáčkla mu bolestivě tváře mezi palec a ukazovák až se mu rty rozevřely do nehezkého „O“. Prohlížela si jeho rozevřené rty. Sledoval její zelené duhovky a touhou rozšířené zorničky. Loki nechal zjihnout pohled a trochu naklonil hlavu ke straně. Lilieth jeho výzvu chvíli nechápavě sledovala. Druhou ruku vnořila do jeho potem slepených vlasů a zvrátila mu hlavu vzad jejich bolestivým sevřením a zatáhnutím. Své rty sevřela kolem jeho ostré hrany na bradě a žádostivě se k ní přisála svými rty. Loki pocítil, jak mu čelist vibruje magickou energií, která z ní sálala. Připomínala mu tu, která obklopovala matku. Friggina magie v něm však nikdy nevyvolávala stres, paniku, bolest a beznaděj. Nebyla ostrá, agresivní, žádostivá ani brutální. Nikdy nevzplanula intenzitou, která byla schopná bořit města, aby posléze vyhasla jako ohořelá svíce.

Loki cítil, že s magií, která mu bolestivě proniká do těla skrze její ústa, oslabuje sevření, které mu poutalo ruce a nohy. Poddal se jejím žádostivým rtům a věnoval jí hluboký polibek. S lehkostí trhnutím uvolnil provazy na rukou a za temeno hlavy ji ke svým ústům přitiskl ještě pevněji. Nedovolil ji uniknout a vstřebával energii, kterou ho v návalu chtíče a vášně nevědomky obdarovala. Sál ji plnými doušky dokud necítil, že je jí zcela nasycen. Poté se prudce odtrhnul, pohlédl do jejích přivřených, unavených a nechápavých očí a v dlani vykouzlil svou vlastní malou explozi síly. Překvapilo ho, že koule světla v jeho dlani není fialová, ale zářivě bílá. Drsně Lilieth odstrčil a ještě než upadla na zem, ji srazil kotoučem síly, která cestou k jejímu tělu nabrala intenzitu. Lilieth byla vymrštěna proti zdi, kde zůstala chvíli viset přidržována explozí moci a poté se sesunula v bezvědomí k zemi.