Kobky asgardské

Ortel

Černou oblohu rozčísl klikatý blesk a jeho záře na malý okamžik proměnila noc v den. Byl prvním příslibem letní bouřky, který měl ukončit dlouhotrvající vlnu úmorných veder. Ztemnělá krajina vzdechla poryvem větru ohýbajícím vyprahlé větve i zežloutlá stébla trávy. Z prašné cesty se zvedl oblak prachu a opakovaně zavířil několik stop nad zemí, než opět klesl na popraskanou půdu. Ve vzduchu byla cítit voda, jejíž vůně nutila zvěř zvedat nozdry k nebesům a netrpělivě nasávat v očekávání prvních kapek.

Blesk následoval hrom, ale rozestup mezi jednotlivými jevy byl ještě příliš dlouhý. Bouře teprve vstupovala do krajiny, kde uprostřed ovocných sadů postával skrovný dřevěný dům. Vhodnější označení by bylo asi chalupa nebo chatrč. Šedé došky se odlupovaly od podkladu a na několika místech jich pár scházelo. Okenice se skřípavě zakymácela v lehkém vánku a způsobila, že obyvatel rozpadající barabizny otevřel jedno ze svých zelených očí. Když okenice narazila do rámu okna, nespokojeně zabručel a s heknutím se otočil na posteli směrem ke zdi. Ve tmě dlaní vyhledal jedno z pevných ňader své spolunocležnice. Položil na něj svou ruku s nepřirozeně dlouhými prsty a s úsměvem na rtech a bradavkou uvězněnou mezi ukazovákem a prostředníkem upadl zpět do hlubin spánku.

Bylo to už dávno, kdy při každém blesku a hřmění pobíhal po okolních kopcích a ukrýval se v lůně přírody v naději, že zůstane nepovšimnut. Zvuky připomínající mu domov postupně ztratily na významu a staly se pro něj jen dalším rozmarem nevyzpytatelného pozemského podnebí. Osoba, před kterou sem prchnul z druhé strany galaxie a obával se jejího hněvu a spravedlnosti tentokrát však skutečně s bleskem přicházela. Mraky nasáté deštěm a zelektrizované blesky se kupily do nepřirozených tvarů a vytvářely díru mezi dvěma vzdálenými světy. Oblohu pročíslo několik klikatých čar, které téměř ihned následoval hlasitý rachot bouře. Přímo nad krajinou se vytvořilo oko, ze kterého za hlasitého hřmění a blyštění uhodil portál do země. Jen na nepatrný okamžik olíznul žíznivou půdu a stáhnul se zpět do nebes. V prachu za sebou však zanechal vysokou statnou postavu muže s vlasy anděla a pláštěm barvy máku hlasitě mu bijícím ve větru kolem svalnatých ramen.

Bůh Hromu se zhluboka nadechl a na jazyku nechal doznívat agresivní sladkost přezrálého ovoce, jehož vůně sytila vzduch. Trochu se mu zamotala hlava z ovzduší této planety významně bohatším na kyslík. Vždycky si tu trochu připadal jako ve snách. Dlaní si pročísl blonďaté vlasy a rozhlédl se po okolí. Uplynulo nesčíslně let a svět lidí poznával jen díky typické atmosféře a větší gravitaci, díky které se vždy cítil trošku neohrabaně. Pochybovačně pohlédl na chatrč uprostřed sadu a nervózně stiskl kdysi rohatou helmu, kterou svíral v jedné z dlani. Druhou rukou pohladil ukazovákem rukojeť kladiva, která se významně prodloužila do bojové pohotovosti.

Pomalu došel až na hranici, kde se nacházely první ovocné stromy prohýbající se pod úrodou drobných plodů. Tam se zastavil a s tichou bázní sledoval tmavé okenice. Přicházel úsvit a údolí vyvstávalo ze tmy. Mraky, které se nakupily na obloze, pustily první kapky.

Thor ignoroval šum deště a dál sledoval tmu uvnitř domu. Cítil bratrovu přítomnost. Konečně našel způsob, jak pokořit vzdálenost a dostihnout bratra v jeho exilu.

Ve tmě zelenookého vzbudil zvuk dechu, který nebyl ani jeho, ani děvčete spícího vedle něj. Byl to dech muže, který slyšel a poznal i uprostřed bojové vřavy. Jeho zvuk jej vytrhl ze sna do reality a on se prudce posadil na skřípavé posteli. Dívka se mručivě otočila a přikryla dekou své nahé tělo. Jako ve snách vstal a došel v pološeru až ke vratům, kde se zastavil a zaváhal s rukou napřaženou k petlici.