Kobky asgardské

Pokřivenec

Loki prudce otevřel oči a zrychleně se zvedl do sedu. Otáčel se trhavými pohyby ze strany na stranu ve snaze najít příčinu pleskavých kroků, které k němu dolehly až do snu. Zorničky stále nezvyknuté na tmu těkaly po tmavém prostoru toužící zachytit alespoň malý paprsek světla. Zdálo se, že pleskání se ozývá z celého prostoru, který ho obklopoval, nedokázal identifikovat ani směr, ani vzdálenost odkud přichází. Zašátral si poslepu rukou k opasku, kde běžně ukrýval malou dýku, ale nahmatal jen prázdnou pochvu. Po boji, který následoval těsně před jeho uvrhnutím do kobek, byl odzbrojen. Ještě teď cítil na jazyku hořkou pachuť prohry, když jej Thor srazil tvrdě k zemi přímo v královském sále před trůnem, kde jej následně zbil do bezvědomí.

Pleskot se na krátký okamžik úplně odmlčel a Loki napnul uši, až ucítil zvuk hučení své vlastní krve a srdce divoce mu bijící na poplach v hrudi. Vzduch mu hlučně proklouzával vyschlým hrdlem. Zadržel na chvíli výdechy ve snaze zachytit i ten sebemenší hluk.

„Co tady dělá takové princátko, jako jsi ty?“ zaskřehotal hlas těsně u jeho ucha.  Loki celý nadskočil a hlasitě vykřikl. S panikou zrychlenými pohyby se vymrštil z hromady teď už značně uleželé a rozválené slámy a svalil se až na holou zem. Po zpátku v sedě couval, dokud mu to prostor síně dovolil a on nenarazil zády na skálu. Namáčkl se na ní tak pevně, až ucítil, jak se mu nerovnosti povrchu zabodávají do ztuhlých a pohmožděných zad.

Slyšel šustění suchých stébel trávy a viděl pohyb stvoření, které jej vyhnalo z jeho slaměného lože. Pohyb to byl plíživý, tichý a ani při notné dávce představivosti se nedal popsat jako lidský. Tvor se ocitl na stejné straně hromady slámy jako on a Loki poprvé spatřil více než obrysy nevítané návštěvy. Viditelně se hrbil. Spatřil výstupky páteře na ohnutém hřbetě vyhublého nahého těla.  Pokřivené kdysi evidentně lidské ruce čněly před tělem jako pařáty dravého ptáka. I prsty znetvořeně trčely do nepřirozených úhlů. Stvoření se jimi lehce opíralo o zem, což mu umožňovaly v kolenou pokrčené nohy. Tvor se pohyboval jako zvíře. Plížil se téměř výhradně po čtyřech a jediný zvuk, který vydával, byly právě pleskavé zvuky bosých chodidel.

Lokimu se zdálo, jakoby se mu společně s dechem zastavilo děsem i bušení srdce. Neustále si rukama nevědomky osahával opasek v marné snaze uchopit do ruky dýku. Druhou rukou šátral za svými zády pátrajíc po jakékoliv možnosti ústupu. Jeho návštěvník se přibližoval a jeho chodidla pleskala po vlhké zemi. Přiblížil se do vzdálenosti asi dvou metrů a Loki v pološeru mohl poprvé pohlédnout i do jeho tváře. Oči šílenstvím rozšířené vylézaly z důlků vyhublého a jizvami a špínou naprosto poznamenaného obličeje. Loki nedokázal identifikovat, zda jeho pohled je spíše příliš živý, nebo mrtvý a slepý. Podle dokonale nebesky modrých a jiskřících duhovek jej nakonec vyhodnotil jako velmi živý a plný neobvyklého a děsivého zájmu.

„No vážně vypadáš jako princátko,“ ušklíblo se stvoření špinavými popraskanými rty a odhalilo zežloutlé zuby.

Jediným rychlým pohybem, kdy Loki ani nezaznamenal zapleskání chodidel o zem, se to ocitlo přímo u něj a začuchalo mu to kolem obličeje. Tvor nasál vzduch a Loki se bál, že společně s ním zacítil i masivní strach, který se mu v podobě adrenalinu dral skrze póry po celém těle. Ústa toho stvoření se roztáhla do ještě širšího šklebu a Loki spatřil jeho napuchlý červený jazyk, který se mu usídlil v koutku jež tvořily jeho rty.

Loki zacítil silný zápach deroucí se mu vtíravě do nosních dírek a pocítil lehké zhoupnutí svého prázdného žaludku. Když tvor zvedl pokřivenou paži, Loki se pokusil ještě více vmáčknout do pevného povrchu, který mu bránil v ústupu. Snaha to byla marná a tak alespoň před rychle se blížícím znetvořeným ukazovákem otočil hlavu ke straně. Když se jej stvoření dotklo na tváři, měl pocit, že jeho tělo vybuchne odporem.

„Óóó a jak si heboučký!“ Uchechtl se znovu tím chraptivě skřípavým hlasem a ukazovák hladící ho po tváři byl následován celou drsnou dlaní.

Lokimu v hlavně explodovala panika smíšená se zhnusením a on tvrdě a důrazně udeřil do pokřivené paže. Její majitel byl odmrštěn spolu s ní a upadl do asi dvoumetrové vzdálenosti od zrychleně dýchajícího a panikou vybičovaného Lokiho.

„Jsem Loki z Asgardu, jsem král a nikdo se mě takhle nesmí dotýkat!“ Vykřikl Loki a zaujal bojovou pozici v míře, kterou mu dovolovala pouta na nohách.

Tvor ležel na hrbatých zádech a vzhlížel vzhůru. Oči se mu nebezpečně blýskaly a pravé oko neustále stíhal silný tik.

„Tak Loki z Asgardu,“ zvedala se na lokty obluda a nespouštěla z něj pohled. „budu na tvůj ušlechtilý původ myslet, až si budu tvoje maso rvát s chutí do chřtánu.“ Zaskřehotal vysokým lámavým hlasem a vymrštil se tak rychle, že Loki nestihl ani vydechnout.

Jakmile na hrudi pocítil sílu a naléhavost křivých pařátů, celou místnost oslnilo bílé světlo. Prostor doslova explodoval září a tvor drásající mu hruď vzplanul společně s ním. Stisk na jeho hrudi polevil a se září opouštějící netvorovo tělo z něj unikl i veškerý jeho život. Stvoření se mu sesunulo k nohám, kde z něj tiše odešly i poslední zbytky kouzelného světla a jeho oči navždy potemněly.

„Moje magie,“ zakňoural Loki. Sípavě dýchal a hruď se mu dmula v mohutných záchvěvech hrůzy. Pokoušel se o něj panický záchvat. „moje magie je zpátky.“ Lapal po dechu a rozklepanými rukama si osahával rozervané šatstvo na hrudi. 

Z nyní už opět tmavého prostoru se ozvalo pobavené uchechtnutí „Tvoje magie? Vážně si myslíš, že toho chudáka jsi zabil ty?“

Z temnoty se vynořila ženská postava. Jediné co na ní Loki dokázal v šeru zaznamenat, byly dokonale bílé vlasy „Ještě něčím mě pobav, ty chytráku.“