Kobky asgardské

Vlčí štvanice

Krčil se v přítmí lesního porostu a trpělivě sledoval mýtinu. Cítil vlhkou vůni lesa a bosé končetiny se mu nořily do měkkého mechu. Hlavu mu podpíral strom padlý za bouře, stále z něj ještě vycházel závan ohně, kterým zhynul. Stoletý život padl během jediného okamžiku a nyní poskytoval živiny svému okolí. Nedobrovolná štědrost.

Loki se zavrtěl a poskytl tak zkrouceným údům pod svým tělem úlevu od dlouhého čekání. Čekal již několik desítek minut téměř bez hnutí a na srsti se mu srážela vlhkost. V nose ho zašimrala očekávaná živočišná vůně zvěře a on tím směrem natočil hlavu. Zavětřil a zastříhal ušima ve snaze zachytit zvuk, který měl zápach následovat. Nosem mu proudilo aroma a on cítil, jak jej bez varování omamuje. V ústech pocítil množící se sliny. Tělo se mu zachvívalo v lehkých otřesech nervozity z očekávání, když na mýtinu vkročil velký jelen. Loki přestal dýchat a přikrčil se za zuhelnatělým kmenem. Mysl mu vybuchovala z adrenalinu, který jej nutil do akce, přesto setrvával na svém stanovišti a pozoroval, jak dvanácterák větří ve vzduchu. Byl opatrný, ale predátor byl opatrnější. Věděl, že místo v němž se skrývá je po větru a zvíře jej nemůže ucítit. Jelen naposledy zastříhal ušima a sklonil se ke šťavnaté trávě. Loki otevřel ústa a nechal jeho vůni proniknout až na horní měkké patro. V okamžiku, kdy aroma živočišnosti protrhlo hráz únosnosti, Loki tiše obešel strom, který ho ukrýval. Našlapoval tiše po zeleném mechu a nespouštěl pohled z pasoucího se cíle. Když se doplazil k samotnému okraji, který dělil les od mýtiny, jeho nervozita dosáhla takového stupně, že udělal první chybu. Pod mohutnou tlapou mu praskla větévka a zvuk prořízl téměř dokonalé ticho. Loki v duchu zaklel a ihned znehybněl. Stále byl před pohledem chráněn porostem, ale jeho krytí již nebylo ani zdaleka tak dokonalé. Majestátný dvanácterák otočil hlavu za praskavým zvukem a pohlédl k místu, kde se Loki skrýval. Jejich oči se setkaly. Loki nepochyboval, že jej zvíře vidí. Nos se mu naplil pachem stresu svým i kořisti. Jelen zkameněl a hypnotizován hleděl do Lokiho smaragdově zelených očí. Loki sledoval jeho zlaté duhovky a nasával jeho vůni. Když pod jeho nohou praskla další větev, jelenovi plece se zachvěly, nadskočil a s prudkým a překvapivě hlasitým výdechem se dal na útěk.

Loki vzrušením vykřikl a několika skoky překonal vzdálenost, která je předtím dělila. Cítil, jak se jeho vlastní racionální uvažování utápí v nadšení predátora z lovu a v touze skolit pronásledovanou kořist. Nedokázal tomu zabránit a poddal se nově nabyté živočišnosti svého vlčího těla.

Štval jelena skrz les a pro svou vlastní potěchu a vzrušení mu několikrát chňapl po zadních kopytech. Dvanácterák vždy poplašeně vřískl a změnil směr svého úprku. Kličkoval mezi stromy, aniž by tušil, že jeho pronásledovatel přesně ví, jaký pohyb v následujícím okamžiku učiní. Stejné pohyby a snahu zachránit si život viděl už stokrát. Byli u všech tvorů všech devíti světů shodné. Lokiho zcela pohltil lov a nechal se unášet na svých čtyřech hbitých nohách veden touhou po krvi své oběti.

Když jelen dorazil k hustému podrostu, který mu nedovolil pro svoji jednolitost projít, tvor se otočil proti svému pronásledovateli a sklonil bojovně hlavu připraven bránit svůj život. Loki se zastavil mimo dosah ostrého paroží. Oba hlasitě dýchali. Zlato a zeleň se opět setkali v jejich spojených pohledech. Loki na patře cítil krev ze škrábanců a ran, které dvanácterák utržil při svém zběsilém úprku a bezmyšlenkovitě se olíznul. Jelen zahrabal v lesní půdě a pohodil výhružně hlavou v jasném obranném gestu. Loki nakrčil čumák a odhalil tesáky. Ze slinami potřísněné tlamy mu uniklo hrdelné zavrčení. Přenesl váhu do předních končetin a chystal se skočit a skolit na smrt připravené stvoření, když mu ramenem projela ostrá bolest. Vyjekl a pohlédl na šíp, který mu škrábl rameno.

Za zády uslyšel dusot a otřesy kopyt. Ohlédl se po jezdci, který právě napínal tětivu s šípem připraveným k dalšímu výstřelu. Znovu nechal odhalit tesáky a varovně zavrčel: „Ztrať se ty hlupáku!“  

„Ne, bratře, nech ho jít.“ řekl muž v sedle a vystřelil další šíp. Proletěl kolem vlka a zapíchl se kousek od nohou jeleního samce, který leknutím nadskočil. Na další vyzvání již nečekal a dal se na útěk.

Loki zklamaně sledoval, jak se stromovím míhá jeho bíle zbarvený ocas, než se opět nevrle ohlédl po svém bratrovi.

„Jak se opovažuješ rušit mě při lovu!“ Vyštěkla rozhořčeně vlčí tlama a líně z ní odkáplo několik provazců hustých slin.

„Roztrhal bys ho.“ odvětil Thor a sklonil luk. „Otec ti zakázal na Midgardu přijímat zvířecí podobu,“ dodal vyčítavě a seskočil z koně s lukem zavěšeným za tětivu přes rameno.

„Nezajímá mě, co říká Odin.“ vyštěkl Loki a postavil se na svých čtyřech nohách do útočné pozice. Srst na hřbetě se mu zježila a ocas varovně kmital v krátkých záchvěvech.

Thor k vrčíčímu vyhublému vlkovi o velikosti menšího koně zvedl smířlivě dlaně. „Loki…já přeci za jeho rozhodnutí nemohu. Víš, že o vládu ani trůn nestojím. Nikdy jsem nestál.“

„Zmlkni, Thore! Ušetři mě těch tvých vymlouvavých řečí,“ vrčel stále stejně zlostně Loki a ustupoval od přibližujícího se bratra. Thor nedbal ani na jeden z varovných vlčích náznaků, ignoroval tlamu chňapající vztekle do vzduchu okolo sebe i bratrův hlas znetvořený vrčením a přistoupil až těsně k šílejícímu zvířeti. Nestáhl nataženou paži ani, když mu ostrý zub přejel po odhaleném předloktí. Položil svou velikou dlaň na vzpírající se vlčí hlavu a pohladil jej přes obě uši. Když ho Thor chytil za týl a přitáhl jeho k obličeji ke svému, přitahoval už lidskou, nikoliv vlčí tvář. Opřel se o bratrovo potem zbrocené čelo.

„Loki prosím. Vrať se domů.“ Prosil a hladil bratra po temeni.

„Nemohu, Thore. Radši budu žít na Midgardu jako zvíře, než žít ve stínu tvé slávy a otcovi ignorace.“ Zašeptal Loki s pohledem na mechové půdě. V nitru se mu bouřily smíšené pocity vzteku, zklamání a bratrské lásky. Nedokázal se rozhodnout, zda bratra, který se mu opíral čelem o čelo, spíše nenávidí nebo miluje. Zda by jej raději roztrhal ve vlčí podobě, nebo objal v té lidské.

„Žij vedle mě jako můj bratr Loki. Tak jako doposud.“ Usmál se Thor a objal Lokiho hubené šlachovité a nahé tělo. Loki zůstával v jeho náručí ještě několik okamžiků napjatý, dokud se nepoddal a bratrské objetí vřele neopětoval. Thor tiše, trpělivě a beze slov svíral mladšího sourozence a naslouchal jeho vzlykům udušeným ve svém rameni. Až se Loki uklidní a odtrhne se, nikdy o této chvíli nepoví živé duši.