Kobky asgardské

Sen

Loki dlouho stál a bez hnutí zíral do prostoru, kde ještě před malým okamžikem stál jeho nevlastní bratr. Hlava se mu jako o překot plnila myšlenkami a otázkami. Kam zmizel? Jak mohl zmizet? Prostě tu v jednu chvíli stál a hrozilo, že exploduje vzteky a v druhý okamžik mohl Loki sledovat jen holou skálu. Konečně se trochu uvolnil a odtrhl oči od místa, kde se Thor vytratil. Rychle se rozhlédl do všech směrů, zda jej přeci jen někde neuvidí. Kolem dokola ho však obklopovala jen holá vlhká skála topící se v pološeru. „Možná se skrývá někde dál v prostoru“ problesklo Lokimu hlavou a jeho svaly se opět stáhly v napětí a očekávání útoku. Nevědomky se přikrčil, jako kočka připravená ke skoku při lovu. Naslouchal prázdnému prostoru, hlavu vtaženou mezi ramena a tvář lehce nakloněnou ke straně snažíc se zachytit i ten nejméně patrný zvuk, který by mu zavadil o ušní bubínek. Kromě hučení meluzíny však zůstal úplně sám. „Jsi blázen“ řekl si nahlas přísně a narovnal se. Thor přeci neovládá magii, ne v tom smyslu, jako ji ovládá on nebo Frigga. Nedokáže sám vytvářet iluze a rozhodně se neumí přemísťovat z místa na místo.

Loki se s hlavou plnou otázek opět nevědomky pokusil prostor osvětlit, ale jeho schopnosti zde byly naprosto k ničemu. Pocítil jen, jak mu jeho marná snaha odervala další díl energie. Energie, kterou  nepřetékal, a kterou bude postrádat.  Dobelhal se k nerovné skále, kde se tma ještě více vsakovala do tmavého kamene. Položil jednu ruku na chladný povrch a začal pomaličku obcházet prostor kobky.  Nedokázal si v duchu představit tvar, který by mapoval půdorys jeho vězení. Z matčina vyprávění si pamatoval, že kobky jsou pod zámkem již několik tisíc let. Některé tvoří samostatné, nepropojené, místnostem podobné prostory, pouhé díry do hlubin skály ústící k povrchu, jiné jsou součástí složitého systému chodeb a obrovských skalních katedrál či jeskyň. Hlavou mu probleskly útržky příběhů o stvořeních, které podzemní svět obývají, tok vzpomínek však rychle násilně přerušil.

„Byly to jen pohádky.“ řekl nahlas a jazykem si navlhčil seschlé rty. Jeho hlas okořeněný strachem mu více psychické pohody nepřinesl. „Jsi hlupák, pokud síně nikam nevede, není možnost útěku,“ napomenul se a zakroutil nad svou vystrašenou omezeností hlavou.

Při průzkumu nejspíše oválného prostoru narazil na hromadu čehosi, co po opatrném osahání identifikoval jako hromadu se senem. Loki byl vychován jako královské dítě. Od útlého dětství žil v luxusu paláce a tak několik chvil dumal nad účelem hromady slámy na zemi. Jakmile mu došlo, že slouží ke spánku, nakrčil nos a šťouchnul do hromádky špičkou boty. Jeho tělo s jeho pýchou však nesouhlasilo a začalo se téměř nahlas dožadovat odpočinku. Podlomila se mu kolena a on se co nejopatrněji posadil na vrchol slaměného kopce. Kdyby jej nebolel každý centimetr jeho zmučeného těla, cítil by se téměř nepatřičně. Zmoženě se na slámu položil na bok a zběžně zkontroloval stav rány na hlavě, která stále krvácela. Rozmazával si mezi prsty ve tmě černě vypadající krev a stále přemítal, zda je někde ve zbytku prostoru, který neprozkoumal, nějaká chodba.

„Měl bych to zkontrolovat,“ zamumlal sám k sobě potichu. Ignoroval přitom znovu vyvstávající představy o tom, co vše by jej mohlo navštívit během spánku. Jeho tělo převzalo otěže rozhodování a Lokimu se začaly klížit víčka. Několikrát je znovu násilně otevřel a snažil se zírat na zlaté stéblo slámy několik centimetrů od jeho obličeje. Únava však zasáhla plnou silou, a jakmile znovu nevědomky zavřel oči, byl odříznut od svého vlastního vědomí a upadl do bolestivého spánku.

Oči se mu za víčky míhaly a jeho rty bezhlasně mluvily. Loki snil starou vzpomínku.

Procházel se palácem a hledal svého staršího bratra. Už pomalu natahoval a divoce mrkal ve snaze udržet slzy pod kontrolou a nenechat je vytrysknout mu po tvářích. Hledal Thora už ÚPLNĚ VŠUDE. Prošel všechny místnosti, ve kterých si běžně společně hrávali. Thor zase porušoval dohodnutá pravidla hry. Schoval se určitě ZASE někam, kam Thor ani Loki NESMĚLI! Loki si rozčíleně skousnul ret a stiskl dětské dlaně v pěst. Už dávno si sundal pásku z očí, věděl dopředu, že Thor bude ZASE podvádět, ale ani tak ho nedokázal najít za tak STRAŠNĚ DLOUHOU DOBU. Loki rozhořčeně pohlédl na červený kousek látky obmotaný kolem svého útlého zápěstí. Vztekle jej začal strhávat z ruky a odhodil látku na zem.

Zaslechl rytmický zvuk kroků a z poza rohu se vynořily tři mužské postavy, pohlédl do obličejů tří stráží ve zlaté zbroji. Skupinka se zastavila kousek od Lokiho, který jim sahal sotva k pasu. Loki se napřímil do celé své výšky a nahlas oslovil poručnickým hlasem prostředního z trojice. „Hledám Thora. Chci, abyste mi pomohli!“ Strážný povytáhl obočí a shlížel pobaveně na malého hubeného chlapce před sebou. Chvíli si ho měřil pohledem a poté celkem líně odpověděl: „Mladý princ je v salónku, kde se právě podává večeře.“

Loki si opět zkousnul ret a ze země spěšně sebral proužek červené látky. Byl na Thora tak naštvaný! Nechal ho tu jako hlupáka hledat celé odpoledne! Vyrazil proti stráži, která se ihned rozestoupila a malého navztekaného mladšího prince nechala projít.

Loki rázoval dlouhou chodbou vedoucí k jídelnímu salonku a občas popoběhnul, při snaze mít před stráží alespoň malý náskok. Za zády slyšel tlumený hovor všech tří mužů a tiché uchechtávání. Když se ohlédl přes rameno, stráž se ani neobtěžovala předstírat, že nemluví o něm.  Konečně stanul před dvoukřídlými dveřmi do kuchyně a prudce je otevřel.

Uvnitř u dlouhého stolu seděli otec, matka i blonďatý Thor, který si zrovna do úst cpal půlku stehna. Když se místností rozlehla rána otevíraných dveří, vzhlédl král a královna od svých talířů a pohlédli na zrychlenou chůzí udýchaného Lokiho. Loki si všiml otcova nespokojeného výrazu a matčina lehkého láskyplného úsměvu. Thor jeho příchod ani nezaznamenal a dál se ládoval večeří.

Loki obešel stůl, minul své místo u stolu a zastavil se až na koneci stolu, kde seděl jeho lehce obtloustlý bratr.  Jakmile Thor zaznamenal prudký pohyb ve svém zorném poli, vzhlédl od talíře a pohledy obou chlapců se setkaly. Loki pozvedl před thorův obličej zmačkanou krvavě rudou látku, kterou posléze mrštil doprostřed jeho rozjedené večeře. Dříve, než Thor mohl cokoliv říci, napřáhl Loki ruku a vší silou bratrovi uštědřil pořádný políček. Náraz byl tak velký, až shodil chlapce ze židle. Thor si odhrnul blonďaté vlasy z tváře a zadíval se na bratra přes závěj slz, které se mu draly do blankytně modrých očí.

Zbytek vzpomínky, kdy jím otec lomcuje a plísní jej za bezdůvodnou agresi ke svému bratrovi, již Loki dosnít nestihl. Byl probouzen zvukem, který k němu dolehl z reálného světa, kde odpočívalo jeho zraněné a oslabené tělo.