Kobky asgardské

Skála a příběh nesmrtelné princezny

Lilieth už se z vykrádání Lokiho vzpomínek začínalo dělat špatně od žaludku. Každý přechod pro ni znamenal pocítit vše, čím on sám procházel, zažít veškeré jeho pocity, nálady i myšlenky. Pobyt v cizím těle byl nepříjemný, stísněný a vzbuzoval v člověku pocit čehosi nepatřičného a zakázaného. Pocit bojovníka uprostřed bitvy na nepřátelském území. Navíc v neviditelných poutech a s nemožností ovlivnit tok příběhu. Proto se neubránila šoku, když se zelený vír ustálil a ona v Lokiho nitru pocítila podivný duševní klid. Sledovala skrze Lokiho duhovky tvrdý šedý kámen pokrytý lehkým popraškem čerstvě padlého sněhu. Kdyby to bylo možné, toužila by se rozhlédnout po okolí, protože za svými zády slyšela hlasitě burácet bouři, která metala s Lokiho pláštěm do všech směrů a divoce jím plácala po jeho lýtkách a stehnech. Sám Loki několikrát zavrávoral a rukou opakovaně přejížděl po ostrých výčnělcích šedivého kamene. Špičky prstů i s pěstěnými nehty měl namodralé zimou a přes hřbet dlaně se mu skrze mléčnou bělobu jeho pokožky táhly podivné geometrické provazce. Lilieth o Lokiho původu věděla od Thora, ale přesto se neubránila lehkému šoku. Větší překvapení pro ni však byl Lokiho odpor šimrající ji v krku jako hořký pelyněk.

Pod modrající dlaní svítilo zelenkavé světlo Lokiho magie. Uslyšela pískavý zvuk otírající se skály a kámen se pod jeho dotykem nejdříve prohnul dovnitř a posléze puknul. Od prstů se rozšiřovala rozšklebená průrva, která od sebe tlačila dva nově vzniklé kameny a tvořila úzký, jizvě podobný vchod do temnoty jeskyně pod skálou. Z prostoru na ní dýchla plíseň a zatuchlost tisícileté staroby a Lokimu se bezděčně zježily chloupky za krkem. Když průrvou procházel, usilovně se klepáním pokusil z dlaní vyhnat šířící se důkaz o jeho původu.

Ocitli se pod horou. Přestože v prostoru panovala absolutní tma, Lilieth cítila, jak se kolem nich prohání studená meluzína a snaží se je vyhnat zpět do sněhové bouře. Vytušila tedy, že místo je obrovské. Loki rozevřel dlaň a v ní se zjevil malý plamínek. Hořel z ničeho, sycený jen jeho vlastním kouzlem. Položil ho na zem a on na jeho pokyn vzrostl do výše dospělého muže. Pak se Lokiho oči rozhlédly a Lilieth spatřila propast bez konce a uprostřed ničeho malý ostrůvek z kamene. Pokusila se zaostřit, ale vzhledem k tomu, že nedokázala tělo ovládat, musela počkat, až to samé udělá Loki. Obří prostor se zaléval zlatem, který vrhal kouzelný oheň, a ona konečně dokázala rozeznat, že na kamenném ostrůvku stojí z ledu tesaný trůn a na něm v kožešinách se zavřenýma očima sedí Odin.

„Otče!" vykřikla bezděčně a hlas její duše se spojil s Lokiho vlastním výkřikem.

Výkřik ji vytrhnul ze vzpomínky s takovou razancí, až měla pocit, že ji část duše zůstane uvězněná v tomto prostoru navždy. Pohlédla do vztekem rozšířených zelených očí, kterými ještě před malým okamžikem sama hleděla.

„A dost!" Odtrhl s námahou Loki dlaně z její hlavy a obratem jí vrazil takovou facku, až jí cvakly zuby o sebe, kousla se do tváří i jazyka a ve ztuhlém krku nebezpečně zakřupalo.

„To stačí!" Loki zhluboka dýchal a chytil se bezděčně oběma rukama za vlastní zpocené čelo. Pěstmi se do něj úporně tlačil a odklopýtal od stále na místě stejně zamrzlé Lilieth. „To stačí..."

„Je na Jotunheimu? Byl to Jotunheim?" vykoktala trochu otřeseně a ignorovala, jak jí štiplavě pálí levá tvář po úderu.

„Zmlkni." vydechl a čelem se opřel o studenou hrbolatou stěnu kobek.

„Byl mrtvý? Loki, žije ještě všeotec?" koktala Lilieth ignorujíc jeho unavené vzdechy.

„Buď ticho!" zakřičel Loki a zlostně udeřil pěstí do skály.