Kobky asgardské

Karta se obrací

Lilieth se po tmě pokusila nahmatat okolí, v němž se nořilo její nahé a svázané tělo. Stresem roztřesenýma, k sobě nuceně sepjatýma rukama šátrala po hrbolaté, drsné a studené půdě, která páchla zatuchlinou a starobou celého vlhkého prostoru. Kdyby nebyly spoutané za zády, pokusila by si zamávat před obličejem dlaní ve snaze vidět alespoň něco, ale věděla, že by stejně viděla jen absolutní temnotu zásluhou látky zakrývající ji obličej od čela až po bradu.  Stehna těžce posunovala po podlaze hustě pokryté ostrými kamínky, které se jí líně zabodávaly do kůže. S každou hranou, která jí pronikla do těla, tiše zasyčela bolestí. Z úst jí unikaly těžké výdechy, které nadzdvihovaly látku zakrývající ji možnost výhledu. Při nádechu se špinavý hadr lepil na její potem zbrocený obličej. Pokusila se posadit, ale sevření provazů bylo příliš těsné a tak zůstávala ležet boku ve snaze odlehčit alespoň spoutaným dlaním od mučivého píchání drobného kamení.

„Jsou to mé vlastní provazy,“ pomyslela si uvnitř své hlavy a musela se nahlas uchechtnout ironii celé situace.

Svaly celého těla křičely napětím z křečí, které jí každý okamžik stahovaly jak horní, tak dolní končetiny i hluboké svaly na břiše a zádech. Pokusila se uvolnit napětí nepřirozené polohy napnuté do tvaru luku prohnutého v zádech přitáhnutím kolen o kousek blíže k břichu, ale ve stejném okamžiku pocítila prudké trhnutí jednoho z provazů na krku a omezení kyslíku procházejícího hrdlem.  Ihned vrátila nohy do původní polohy a zalapala po dechu. Spoutání na krku a kotnících bylo tedy propojené a nedovolovalo sebemenší naději na ulevení od stahů svalů, které jí zmítaly tělem.

Snažila se uklidnit paniku, která jí ve vlně zaplnila nejdříve hlavu a posléze i celé tělo. Pokusila se prohnout záda do ještě širšího úhlu, aby zcela uvolnila tlak, kterým provazy stahovaly hrdlo. Cítila, jak kamínky trhají kůži jejího boku v tichém protestu před jejím počínáním a svaly se klepou úsilím. V momentě, kdy se s otevřenými ústy zhluboka nadechla ve snaze nabrat ztracený dech do nenasytných plic, se jí látka připlácla na obličej. Ochutnala její sladko-slanou příchuť špičkou jazyka a zčásti ji vdechla do vnitřku úst. Mysl ztratila veškerý kontakt s chladnou logikou a šílenství jí prudce přitáhlo nohy směrem k prsům. Stehna se sice dostala pouze do linie souběžné se zbytkem těla, ale hlava jí byla zvrácena směrem vzad. Nedokázala tomu zabránit, přestože věděla, že panika ji bezesporu zabije.

S prudce uzmutým kyslíkem rychle ztrácela vědomí. Před očima jí vyvstaly velké barevné kruhy, které se po okrajích jejího vidění nořily do definitivní tmy. V hlavě jí nevířily žádné život připomínající vzpomínky, ale jen otázka, zda jí bolest vzduchoprázdných plic roztrhne hrudník ještě dříve, než provazy zlomí vaz, nebo zda bude její tělo tak milosrdné a upadne předtím do chlácholivého bezvědomí.  V okamžiku, kdy agónie dosáhla vrcholu, rozřízl její chrčení zvuk rupajícího provazu. Tlak táhnoucí jí hlavu vzad povolil a uvolnil hrdlo. Nasála přes látku žádostivě vzduch do plic. Bolelo to. Bolelo to tak hrozně, že se obávala, že ji bolest přivede k šílenství, ale byla jako hladový kojot, který po dlouhém hladovění sežere celou kořist naráz. Stáhla nohy k břichu a přitiskla je k prsům. Dokázala jen ležet v neonatální poloze a tiše naříkat a lapat po dechu. Chutnal jako nic, co doposud poznala.

„Tak snadno se z toho nedostaneš,“ zavrněl jeho hlas a ona pocítila, jak jí zvedá za ruce spoutané za zády s lehkostí, jakoby nevážila více než pírko.