Kobky asgardské

Bůh hromu

Zmlkni!“ zavrčel hluboce Thor a jeho tisk na Lokiho krku zesílil. „Zmlkni nebo přísahám, že tě vlastníma rukama sprovodím ze světa.“ Thorovo vrčení přešlo až do hrdelního chraplotu, které znělo spíše jako od zvířete než od asgarďana. Loki cítil, jak se mu stahuje límec. Uvězňoval mu hrdlo a nádechy byly stále náročnější. Zalapal po dechu a Thor se mu vysmíval přímo do tváře. Loki opět pocítil, jak ho opouští vědomí. Temnota se mu po zorném poli rozprostírala a jeho tělo opouštěly zbytky sil. Zoufale zašmátral po rukách, které věznily jeho nádechy a poté upadl do mdlob.

Slastná náruč bezvědomí však netrvala dlouho. Probudil jej náraz do zdi. V hlavě mu vybouchla červenožlutá exploze bolesti. Přál si, aby opět omdlel. Aby hodně rychle omdlel. Bál se otevřít oči. Přes tvář mu mlaskl náraz políčku. „Není čas na odpočinek Loki. Odpověz mi, co jsi udělal s Odinem.“

Loki zamžoural na postavu tyčící se nad ním. Cítil, jak mu po horkých tvářích stékají studené kapky potu. S hrůzou si uvědomil, že by to mohly být slzy. Takovou potupu by nesnesl. Ne před Thorem.

Sledoval zlatočerveného lva netrpělivě vyčkávajícího. Pozoroval jeho kroužení kolem sebe samého. Potřeboval čas, potřeboval nabrat síly, ale věděl, že Thor mu neposkytne ani jedno. Čekal na jeho procitnutí. Věděl, že bude bezmocný.  Potřeboval přemýšlet, ale hlava mu neustále tepala prudkou bolestí. Její původ pocházel zřejmě z tepla rozlévajícího se mu po temeni hlavy a odkapávající mu na zadní část zad. Rukou se dotknul lepkavých slepených vlasů a pohlédl si na špičky prstů, které by v denním světle zazářily jasnou červení, v místním pološeru mu však připadalo, jakoby krev na prstech byla černá. Při pohledu na vlastní krev si chtě nechtě musel připomenout vlastní smrtelnost. Tolik nenáviděnou a popíranou. Nebyl bůh a jeho vlastní zranění ho na tuto skutečnost velmi důrazně upozorňovalo.

Thor jej sledoval, nespouštěl z něj oči ani na jedinou vteřinu. Jak prostor přecházel ze strany na stranu, otáčel se neustále jeho směrem. Nenechal si ujít jediný okamžik Lokiho utrpení.

„Jak jsi to zjistil Thore? Moje iluze byla dokonalá. Jak si věděl, že ten, kdo vládne Asgardu, není tvůj otec?“ Loki hrál o čas. Zatímco na Thora mluvil, osahával si tělo ve snaze zjistit škody, které napáchal boj před zajmutím i bratrovo běsnění tady v kobkách. Jednoznačně největší bolest mu vystřelovala z rány na hlavě, ale cítil i bodavé tlačení v oblasti hrudníku. Zřejmě pozůstatek po průniku ostřím v Temném světě. Toto staré zranění se uzdravilo rychle, ale tlak boje rozdráždil a otevřel  staré rány. 

„Oh tvoje iluze byla samozřejmě perfektní.“  Thor přestal přecházet po prostoru kobky a poklesl na jedno koleno přímo u nohou Lokiho. I přes velmi nepěkně vypadající vyhlídky se tomu musel Loki usmát. Thor jeho reakci zaznamenal a nebezpečně se ušklíbl. „Jen se směj bratře. Směj se, dokud ti to ještě tvé rty dovolí."

„Třeba už mi nic jiného než smích nezbývá.“  Lokiho tvář se zkřivila v novém výbuchu bolesti. Z úst mu uniklo lehké zaúpění, které nedokázal dostatečně brzy zadržet. Thor k němu přistoupil a chytil ho za vlasy. V jinou chvíli by mu za to Loki vytrhnul srdce z těla, ale teď se zmohl jen na nesouhlasné vydechnutí. Thor se dotknul jeho zranění. „Je to jen malá rána Loki, co se stalo s  novým bohem Midgardu?“ Nepříliš citlivě mu cukl s hlavou a pustil mu vlasy.

„Srazil se s hloupostí svého nevlastního bratra,“ ucedil skrz rty teď už značně ponížený Loki.

„Ano, byl jsem hlupák. Věřil jsem ti a ty jsi mě znovu zradil Loki. Oklamal jsi mě. Pamatuješ, co jsem slíbil, že udělám, pokud znovu zradíš?“ Thor si poťukával o botu Odinovým žezlem a díval se vzhůru do světla prostoru, který věznil jeho bratra.

„Slíbil jsi mi smrt.“ Loki opět našel sílu najít kontrolu nad svým hlasem. Možná neměl sílu na souboj s bohem, ale rozhodně byl připraven ponechat si alespoň zbytek cti, který mu ještě zůstával. „Prosím, nebuď jako tvůj otec, nebuď sentimentální a prostě to udělej. Chceš mě popravit? Udělej to. Jen mě ušetři těch tvých sentimentálních rozmluv, Thore. Jsem na to až příliš vyčerpaný.“ Loki napnul svaly a rychle se vyhoupnul nejdříve do dřepu a poté do stoje. Napřímil se a dvěma rychlými kroky přistoupil k Thorovi. „Zabij mě teď a tady. Nikdy ti neřeknu, co jsem provedl s Odinem. Rozumíš? NIKDY!“ poslední slovo rozdělil do dvou hlásek, které bratrovi vmetl do tváře. Očekával poslední úder, který ho zbaví jak vědomí, tak bolesti. Očekával smrt. Jeho touha po životě byla vystřídána svou vlastní pýchou.

Thor mu chvíli hleděl do očí. Loki viděl, jak se zalily slzami. Byl přesvědčen, že to nejsou slzy lítosti, ale vzteku. Čelo mu v polovině rozdělila žíla a začala tepat pravidelně s údery Thorova příliš hlasitého srdce. Pevně sevřené rty se stahovaly, až dosáhly velikosti nepatrné bezbarvé čáry. Přemíra vzduchu, procházející rozšířenými nozdrami mu rozechvívala chřípí. Normálně by zjev Thora Lokiho vyděsil a donutil jej pokusit se dostat z jeho dosahu, ale ne dnes. Usmál se bratrovi do tváře. Doufal, že ten úsměv dokáže podpořit jeho vlastní slova a odhodlání.

„Nedáváš mi na výběr…“ zachraptěl Thor hlasem tolik podobným hlasu svého vlastního otce, přerušil jejich pohledy do sebe zaklesnuté, otočil se a prostě zmizel.